Byly jsme na chmelu před pětašedesáti lety

Byli jsme na chmelu
 
Přihlásit se na sklizeň chmele mělo více důvodů. Vynechat pár dnů ve škole, s kamarády zažít dobrodružství,  při kterém si vyděláme na nový kopací míč a v neposlední řadě vypadnut z domova.

Cesta vlakem byla veselá a předváděli jsme se před děvčaty. Navečer jsme dorazili na Žatecko. Nová pro nás byla červená hlína a hlavně chmelnice. Sotva jsme se ubytovali, vybrali si patrovou palandu, na slamník natáhli prostěradlo a deku, které jsme si přivezli z domova a pod palandu šoupli kufry, vyrazili jsme obhlédnout chmelnice. Já, poučen starší sestrou, jsem chtěl dívkám předvést, jak budeme strhávat štoky. Dopadlo to ale neslavně, rezavý drát se mi zařízl hluboko do prostředníku až ke kosti. Přesto jsem štok strhl, a aby dívky neviděli mou nešikovnost, omotal jsem prst do kapesníku. Kupodivu stačila náplast, prst se zázračně zahojil. Snad to způsobil chmelový prášek.

Ráno jsme zahájili práci. Dostali jsme stoličku a dvoušní košík, který plnili vždy dva česáči.  Když jsme zjistili, kolik je potřeba na věrtel, zatočila se nám hlava. Rázem nás opustila myšlenka na kopací míč, naopak jsme začali řešit, jak naplnit počet věrtelů, které padly na stravu a cestu. Ale dali jsme se na vojnu  a museli jsme bojovat. Plechová míra věrtel, měla necelých 25 l, ale nám se zdálo, že má víc než sto. Šištičky jsme v koši natřásali, ale pán, než nám vydal kovovou známku, chmel zase sklepal. Prví den to nedalo ani těch povinných šest věrtelů. Když jsme porovnali kvalitu stravy a věrtele potřebné k úhradě, bylo to pro nás kruté. Zaťali jsme zuby a snažili se v příštích dnech natrhat něco navíc, ale víc jak osm věrtelů jsme nezvládali. Obdivovali jsme starší česáče, kteří odevzdávali dvanáct známek a domorodci dokázali načesat i přes dvacet věrtelů, ale tomu jsme nemohli uvěřit. Dozor učitelů se nám moc nevěnoval, a tak večery jsme si užívali jak venku, tak na ubikaci po klukovsku a to se nám líbilo. Přivítali bychom déšť, abychom si odpočinuli, ale to se nám nesplnilo. Bylo krásně a na chmelnici to vypadalo jako v létě.

Poslední den jsme brali výplatu. Nastoupili jsme a podle natrhaných věrtelů jsme brali korunky. Výsledek našeho snažení by dal s bídou na duši do kopacího míče, ale více to nešlo. Perličkou bylo, když četli jména dvou dívek, které sotva natrhaly na stravu. Pak, když jim sdělili, že dostanou  10 Kčs za prostěradlo a 50 Kčs za deku, projevily větší radost než nejúspěšnější česáči, přesto že výplata byla ve staré měně a šlo o nepatrnou částku. Zařekli jsme se, že chmel už nikdy!

Doma nás po chmelu ještě čekal sběr brambor a to bylo další ulití ze školy, na které jsme se těšili. Chodili jsme do statku. Tam nám větvičkami vyměřili „tálek“, dostali jsme košíky a přáli jsme si, aby nebyla velká úroda. Brambory vyorával tzv. čert a když ho tahali mohutní voli, nebyly brambory moc rozházené, zato traktor je rozhodil daleko a hůře se pak sbíralo. Proto jsme měli volský potah raději a ti odvážnější si dovolili pod volky podbíhat. Když jsme sousedili tálkem s děvčaty, posunovali jsme větvičku, abychom měli tálek menší. Ten jsme rychle sebrali a získali čas na blbnutí a házení brambor po sobě do doby než přijede znovu potah.

Ten čas se k obědu dělaly švestkové knedlíky. Jednou jsme sbírali u soukromníka, starého mládence, a jeho sestra vařila k obědu právě švestkáče. Neodhadla množství a tak kluci dostali jen tři knedlíky a děvčata dva. Přitom ve školní jídelně jsme dostávali klidně osm knedlíků a mohli jsme si i přidávat. Korunu všemu dal hospodář, který nám doporučil, abychom prošli stodolou na sad a dojedli se ovocem. Na sadě jsme našli ale jen pár švestek a asi tři jablíčka. Následoval trest. Odpoledne, když se hospodář nekoukal, místo toho, abychom vysypali koš do vozu, kolenem jsme udělali rýhu, vysypali tam koš a brambory zasypali hlínou. Hospodář byl asi překvapen, kolik brambor při vláčení našel.

Rok se sešel s rokem, zapomnělo se na loňské útrapy a na chmel se jelo znovu. S výdělkem jsme už vůbec nepočítali, zato z nás byli už chmeloví mazáci. Tentokrát jsme my kluci byli ubytováni v opuštěné chalupě a hodný pan učitel s děvčaty na větší ubytovně. To bylo pro nás eldorádo. Nedodržovali jsme večerku a podnikali jsme večerní výpravy na jablka, hrušky a okurky. Pan učitel sice děvčata na noc zamykal, ale odvážnější kamarádky vyskočili z okna, účastnily se našich výprav a absolvovaly první nevinná rande. Strava byla opět nevalná, ale s tím jsme už počítali. Na chmelnici nám vozili koláče se sladkou marmeládou a na ty se vrhaly vosy, tak jsme sem tam koupili žihadlo. I v koláči se místy našla zapečená vosa. Tentokrát jsme se dočkali dvou dnů s deštěm. To jsme se celý den povalovali na slamnících a vedli klukovské řeči. Výdělek jsme tentokrát oproti loňsku zdvojnásobili, takže vydal na dvě duše do kopačáku, ale i tak jsme byli spokojeni a i po pětašedesáti letech na chmelové brigády rádi vzpomínáme.