Každým rokem v létě jezdili do naší dědiny, nebo se v dědině zastavovali cikáni, jak projížděli Evropou. Oni jezdili podle počasí za teplem. My jako děcka malý jsme se jich bály, hlavně těch starej cikánů, chlapů, který vždycky chodili po dědině, měli v ruce bič na koně, chodili po statkách, po grontech, a chtěli po hospodářích seno a oves pro koně. Cigánky většinou s děckama kolem sebe chodily dům od domu a žebraly, chtěly nějakou mouku, sádlo nebo já nevím, to, co bylo. Jednou se stala taková příhoda, že soused... Tam byl takovej dvůr, do každýho dvora vedly vrata z toho statku. A v těch vratech dole byl vyřezanej otvor, aby mohla drůbež jít – tenkrát mohla – jít na náves. A jednou soused hospodář v kuchyni seděl u okna a najednou zpozoroval, že slípky utíkají k těm vratům. Bylo mu to divný, tak vyšel ven a viděl, že slípky utíkají do té díry. Pak slyšel nějakej skřek slepic, tak šel ven a viděl, že za tou dírou stála cigánka a sypala jim takový drobný žrádlo a ony to zobaly, a jak tam přilítly, tak slepici drapla, zakroutila jí krkem a ony měly takových několikrát sukní, ty cikánky, a v těch sukních měly takový veliký kapsy, a tak zakroutila slepici krkem, udusila ji a strčila ji do té kapsy a čekala na další. To už jako dál nepokračovala, protože ten hospodář utíkal domů k maštali, vzal tam bič koňskej a vylítl ven a tu cigánku tím bičem vyhnal.
To se tam stavovali v naší dědině tak dvakrát za rok. Každým rokem. Jinak oni jezdili v těch vozech cikánskejch s těma obloukama, na tom měli plachtu, no a v těch vozech měli kdejaký hadry, oblečení... Já myslím, že ten vůz vždycky patřil tak pro jednu rodinu. No a ta rodina měla tak čtyry pět děcek a rodiče tam byli a ještě tam s něma byli, ale nechodili ven na dědinu, prarodiče.
Oni se živili tak, že zastavili u pole, a tam byly brambory nebo až byly sena, tak cikán sebral kopku sena do vozu, aby měl pro koně. Jinak jako oni nic v dědině nekradli, že by přišli a něco sebrali, oni spíš žebrali. Celej rok jsem schovával kůže od špeku, a když chodily cikánky s děckama po dědině žebrat, já jsem to vždycky těm děckám dal. Oni to měli jako žvejkačky.