Lásky a návraty

Když v pozdním věku milujeme,
víc něhy dáme těm,
kdož s námi sní,
tvé světlo naposledy chceme vychutnat,   
ty naše lásko poslední.

Tak takhle začíná básnička, kterou jsem kdysi objevila čirou náhodou při velkém „gruntování.“ Ležela zapomenutá na samém dnu zásuvky, jako by čekala až přijde její čas.  Jako byste v pravou chvíli obdrželi důležitý vzkaz, který k vám připluje po moři vzpomínek,  když to nejvíc potřebujete.  Smířila jsem se s tím, že se už asi nikdy nedozvím,  kdo a proč ji napsal, ale znám ji od té doby nazpaměť a její slova mě  provázejí  životem jako ozvěna.

Životem, který čítá už víc než osm desetiletí, naplněných vrchovatě vším co ke každé ženě obvykle patří. Tím vším myslím lásku i zklamání, starosti i radosti, chvíle sváteční i obyčejné,  hory vyžehleného prádla a umytého nádobí,  dočtené i nedočtené pohádky na dobrou noc, stohy podepsaných žákovských knížek,  dětské tváře rozesmáté i plné slziček, rozbitá kolena,  objetí milovaného muže a množství nejrůznějších příběhů, které se prolnuly s příběhem mým.  Kdybyste se mě zeptali, jestli bývá dobré ohlížet se zpátky, mojí odpovědí bude „nevím.“  Co však podle mého názoru musíme udělat vždycky, to je žasnout  jak nám  ten čas rychle utekl.  Na druhou stranu je to právě přibývající  počet let,  který nám dodává onen potřebný nadhled a  výšku,  i když naše, kdysi tak rozpjatá  „křídla“ už dávno nejsou nejmladší.  Taková je moje zkušenost, o kterou se chci rozdělit, stejně jako o další kousek básně, která pokračuje slovy:

Stíny už nebe zahalily,
jen na západě lehce plane den,
ach večere, počkej, jen chvíli počkej,
ať smím být znovu okouzlen.

Ano, ano, okouzlení životem mě nikdy neopustilo a stále trvá, přes všechny těžkosti uplynulých roků a navzdory tomu, že můj příchod na svět se příliš nepovedl.  Slavobrána nestála,  fanfáry nezněly, pro moji matku bylo narození dítěte víc komplikací než radostnou událostí.  Coby novorozenec jsem naštěstí nic nevěděla o tom, že maminčina náruč pro mě zůstane prázdná. 
 
Nicméně, ještě neuplynulo ani šest týdnů od mého narození a osud zasáhl znovu. Dobrá sudička  v podobě pracovnice sociální péče mě předala do rukou  těch nejlaskavějších lidí,  kteří se mě ujali.  Na úplný „happy end“ jsem si však musela ještě pár let počkat, neboť v každém lidském  příběhu se  dřív nebo později  obvykle vyskytne nějaké  to „ale,“  které  rozhodne o vás bez vás.  Nebyla jsem výjimka.

To moje „ale“ mělo tvář zvláštní dámy v klobouku, kterou jsem jednou z okna uviděla přicházet k našemu domu.  Ještě teď si dokážu vybavit  nejistotu i zvláštní tísnivý pocit dítěte, které  podvědomě tuší, že ta neznámá krásná, ale chladná žena, nějak úzce souvisí s jeho životem a obrátí ho vzhůru nohama.

A vskutku, za  pár dní mě k ní  odvezou vlakem a ona tvrdí, že je moje matka. „Podívej, máme stejné ruce,“ přesvědčuje mě, ale dětská duše se těm slovům ze všech sil brání, zůstává netečná a zmatená.  Poslouchám tu „cizí“ paní, vykonávám svědomitě všechny domácí práce, plním úkoly a příkazy, které mi dává, ale oslovení „mami“ ode mě nikdy neuslyší.  Můj zoufalý pasivní odpor je nakonec úspěšný.  Dobrá sudička opět vše  napravuje  a já se po třech letech vracím  zpátky ke svým milovaným pěstounům,  u nichž je mi dobře a tak to už naštěstí zůstane. 

Zbývá  jen dodat, že svého otce jsem  vyhledala a poznala o mnoho let později, už jako dospělá.  O mé existenci nevěděl. Přesto jsme k sobě ještě dokázali najít cestu.  Má biologická matka mi sice dala život a  já to dnes,  už bez hořkosti,  chápu a přijímám jako dar té největší ceny,  ale lásku, lásku  jsem dostala od úplně cizích lidí. Měli jí, na rozdíl od svého skrovného majetku, tolik, že ji mohli plnými hrstmi rozdávat mně i svým vlastním šesti dětem, a ještě zbylo dost pro další opuštěné děti, kterým poskytli, třeba i dočasnou, pěstounskou péči.  Vytvořili pro nás fungující rodinu, kde nebylo rozdílu mezi vlastními a nevlastními sourozenci.  Díky tomu, že se nás, dětí bez rodičů, ujali, bylo naše dětství šťastné, a to  i v nelehkých válečných a poválečných letech a život i naše výchova tím dostaly pevné základy.  Své pěstouny mám pořád ve svém srdci a nikdy na ně nezapomenu.  Vždyť z jejich lásky pramení moje víra v dobro, která mě provází a dodává mi sílu.  Díky nim vím, že dáte-li dítěti lásku, je to nejvíc co pro něj můžete vykonat, protože je velmi pravděpodobné, že ji bude nejen šířit dál kolem sebe, ale také nacházet v tom co ho obklopuje.   Lásku mateřskou, která mně osobně byla odepřena, jsem se pak snažila o to víc vynahradit svým dětem a věřím, že nejen ony, ale dnes už i vnuci, pravnuci a další moje rodinné pokolení půjde ve stejných stopách. 

Ale vraťme se zpět k mojí básničce a její poslední sloce:
I když krev v žilách skoro dřímá,
v mém srdci neklidném přec  něha je,
ach lásko, lásko, poslední má,
jsi moje zoufalství i naděje.

Hezky řečeno a pravdivě. Dokud člověk dýchá, přeje si milovat a také být milován.  Naše city však bývají zhusta pomíjivé, někdy podlehnou nepříznivým okolnostem,  jindy  nepřežijí  souboj s časem. Ani mně se nevyhnuly bolestné  ztráty a nálezy v milostných a partnerských vztazích. Ještě, že existují  lásky  - „stálice,“ na které je „spoleh.“  
 
Jednou z mých lásek nejvytrvalejších a zaslíbenou krajinou mých návratů, je město  Litomyšl a její okolí.   Existuje –li předurčenost, které se někdy nemůžeme vyhnout, i kdybychom nakrásně  chtěli, pak pro mě je to v pravém smyslu slova právě duch tohoto místa a jeho všudypřítomná zvláštní energie,  která k vám promlouvá.  Kdykoli se octnu  mezi  zdmi tohoto “uhrančivého“ města, je to jako bych se vrátila pomyslnou bránou nejen do nejkrásnějších let svého života, ale ještě dál do dob dávno minulých, které mně ovšem jsou, a vždycky byly, z nějakého zvláštního důvodu, hodně blízké. .

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré, a byl to opravdu paradoxně právě můj nepříliš vydařený vstup do života, který mě nasměroval z rodné Prahy do Trstěnic a odtud do nedaleké Litomyšle,  tedy do míst,  kam cítím, že bytostně patřím a kde je mi dobře.  Důvěrně známé kouty jsou protkány vzpomínkami na moje mládí, na lásky, zvlášť na tu první,  i když nebyla stálá, na všechno co ke správným  láskám  patří,  tedy krásná euforie a vzplanutí, ale i  bolest,  zklamání, trápení.  Ne, nebylo všechno v mém životě zalité sluncem, ale to je obyčejný lidský úděl nás všech a  já to tak vždycky vnímala, možná i díky  pohnutým životům  lidí, jichž jsem si vždycky vážila, a které  dodnes uctívám.  Snad nejsem příliš domýšlivá, když na sebe prozradím, že jsem vždy cítila jistou sounáležitost s mladinkou ženou, která se procházela v ulicích Litomyšle dávno přede mnou.  Jmenovala se  Božena  Němcová a stejně jako ona, bývala jsem i já kdysi plná ideálů, stejně jako ona, mám čtyři děti,  co nás však spojuje úplně  nejvíc je určitě  láska k vlasti. Opět se teď mění  výklady různých období naší historie a různí se i názory na význam národního  obrození.  V mých očích to však neubírá nic na velikosti lidí, kteří se o něj zasloužili a vrátili nám sebevědomí i rodný jazyk, v němž jsem už já svým malým dětem mohla číst knížky, zpívat písničky, skládala jsem pro ně básničky a všelijaké říkanky.   

Ostatně, zpěv je moje další velká životní  láska,  která mě nikdy nepřestane bavit a hudba je pro mě úžasná záležitost, bez níž se neobejdu. V této  souvislosti mě napadá, že  cesty mě už zavedly do lecjakých cizích krajů,  Země je krásná planeta, svět zajímavý, ale já se vždycky moc ráda vracím domů.  „Vlasti má milená,“ zní text a odkaz Dvořákova Larga, vyjadřující jeho stesk po domovině, kterým trpěl ve vzdálené Americe a já si často a ráda tahle slova s ním zpívám, připomínám a rozumím jim.      
 
Mých osm křížků mě zdaleka netíží. Každé ráno přijímám jako požehnaný začátkek dne,  na který se těším, a za který děkuji.  Věřím, že Bůh je láska, která má mnoho podob a je tu pro všechny lidi.

Možná, že tento vzkaz pomůže jednou někomu stejně jako kdysi mně ona zapomenutá básnička v šuplíku,  i proto jsem se rozhodla ho napsat.  Ti, co přijdou po nás by měli vědět, že bez minulosti není budoucnosti. Necítím se však povolaná a ani nechci udělovat rady, mám jen jednu větu na závěr. 

Nevěřte těm, kteří vám budou říkat, že láska je směšná a  slabá.  Každý život je jedinečný,  nikdo vám na něj nedá recept, ale bez lásky to nejde…  J
 
Miloslava Bálešová,  členka Společenského  klubu  Zvonkohra a spol. SenSen Teplice, 9. 12. 2016