Podzimní nález

Jestli se nám narodí klouček, stane se knihařem a bude pokračovatelem rodinného řemesla,“ rozhodl dědeček v roce 1931 ještě dřív, než se za pár měsíců jeho syn narodil. A tak bylo předurčeno, že se můj strýček stane knihařem. Po válce a po ukončení školy se šel tomuto řemeslu vyučit do Prahy. Pro úsporu peněz bydlel u známých a do knihařské dílny docházel pěšky přes celé dvě pražské čtvrti. Jednoho podzimního dne roku 1947 při jeho obvyklém návratu z dílny domů a chvilkovém procitnutí slunce a dopadu jeho paprsku na dlažbu zahlédl cosi třpytivého mezi dlažebními kostkami. Protože v tu dobu žádná auta nebrázdila křižovatku, šestnáctiletý strýček se rozhodl to třpytivé cosi vydloubnout. Podařilo se. V ruce mu zůstal malý přívěšek auta, džípu, kterému se dokonce i drobná kolečka točila. „Kdo to tady asi mohl ztratit?“ řekl si, přívěšek vložil do kapsy a doma ho uložil mezi nepotřebné věci.

Po skončení války bylo šestnáct let i mladé dívce ve Zdíkově na Prachaticku. Bylo to období poznávání, doba velké euforie, radosti. Američané, kteří osvobodili oblast Vimperska, bydleli u rodiny této dívky. Společně s ostatními z vesnice vyráželi na výlety po Šumavě a na zábavy. Děvčeti se v té době ale líbil chlapec ze sousedství, který jí, jako dárek, nechal u zlatníka v Písku zhotovit přívěšek na řetízek v podobě autíčka. Proč zrovna auta? Jak jí při předávání řekl, chtěl, aby měla věčnou vzpomínku na chvíle jejich společných výletů s partou, jejich bezstarostného poznávání se. Autíčko na krku se stalo symbolem jejich vztahu a vzpomínkou na rodný Zdíkov i v době následné, kdy dívka začala studovat v Mělníku. Tam se také pravidelně rok co rok zúčastňovala zemědělských brigád v okolí. Stalo se však, že jednoho dne při sklízení sena, autíčko ztratila. Jestli na poli nebo na společné ubytovně, nevěděla.

A léta běžela….

Strýček, který se po vyučení vrátil domů, se stal známým knihařem ve městě na Vysočině. Z naší dívky se stala úřednice a manželka podnikatele, kteří se přestěhovali a žili ve stejném městě jako strýček. Chlapec, který nechal kdysi zhotovit přívěšek pro svou milou, zemřel mladý a žil dál jen ve vzpomínkách.

Je těžké přisuzovat to, co nás čeká a co nás potkává, jen osudu Jak však pojmenovat událost, která se v devadesátých letech stala. Na podzimní posezení u známých mého strýčka se sešlo mnoho jejich přátel. Jejich věkový průměr šedesáti let předurčoval témata hovorů. Vzpomínalo se na to, co jim život dal i vzal, na to, kde vyrůstali, co prožívali. Vzpomínalo se i na konec války a jak byl kde vnímán. Slovo si vzala příjemná starší sousedka, strýčkovi do té doby neznámá, která začala vzpomínat na Šumavu, na první lásku a připomněla si i ztracený miniaturní přívěšek, který, kdyby ho neztratila, tak by se stal milou upomínkou mládí. Při cestě domů ze společného setkání si strýček vzpomněl na svůj dávný pražský nález podobného šperku. Dlouho trvalo, než si vybavil, u jakých nepotřebných věcí bude asi uložený a kde ho začne hledat. Našel ho. Trochu ho vyčistil, to aby vynikla na miniaturním džípu malá hvězda, rozpohyboval pohyblivá kolečka a těšil se na další společné setkání sousedů. Tam přívěšek v plné kráse přítomným předložil. Sám vůbec netušil, že je zlatý a že se jedná o totožný ztracený a nalezený přívěšek. „To je on, moje autíčko, můj ztracený dárek, tady má na kapotě hvězdu, kterou tam přítel nechal dát jako připomínku našich výletů se skutečným džípem a i kolečka se točí jako kdysi na tom mým“…a dál už dojetím nemohla sousedka mluvit. Nově objevený a nalezený dárek čekal skoro půl století na svou majitelku a stal se toho roku podzimním symbolem nálezu a vrácení. A jeho další osud? Sousedka ho darovala svému vnukovi, který žil v Americe a věří, že s popisem příběhu bude u vnuka v dobrých rukách. Jak se ale přívěšek v poválečné době na brigádě ztratil, aby se poté objevil na pražské křižovatce, se již asi nedozvíme.

Daniela Bžochová, seniorka z ulice Na Strání v Prachaticích, 27. 11. 2016