Kniha o Doksech z let 1843-1989
Jaromír Štrumfa Ing.
31.10.2016
Připomínky ke knize o Doksech od autora Toma Nováka.Dlouhodobě se zabývám svou životní etapou kdy jsme se po 2.sv.válce odstěhovali z Poličska do Doks. Jak jsme se tam dostali, a co jsme dělali a jak jsem se připravoval na praktický život. Zahrnuje to školní vzdělávání a společenskou činnost, jakož i zaměstnání, jakožto existenční předpoklad. Já jsem měl , možno říct, dvojí start, protože jsem po vojně začal znova na večerní jedenáctiletce a vystudoval jsem Vysokou školu lesnicko-dřevařskou ve Zvolenu
Je nesporné, že mne tato kniha zaujala. Do Doks jsem přišel jako dvanáctiletý koncem srpna 1945. Můj otec a starší sestra přišli do Doks před námi, maminkou a mnou, již v červenci. Odstěhování z Vysočiny považuji za klíčovou událost mého života.
Vstup dosídlenců do vysídlených vsí a měst byl neopakovatelným zážitkem. Doba byla vypjatá a naší úhlavní nepřátelé, Němci, byli na lopatkách. Také oni pro to hodně udělali, zejména však jejich politická reprezentace, protože vsadit na jednu kartu je riziko.
Považuji za účelné zpracovat soubor poznámek v nichž uplatním jak to co si pamatuji, tak i případné názory lidí s nimiž jsem v minulosti o tématu Doksy hovořil. Kromě toho jsou mezi námi ještě lidé, kteří si mohou leccos pamatovat. V první radě bych chtěl upozornit na věci, které se týkají ochotnického divadla, které představovalo pozoruhodný segment společenského dění. Moje rodina a rodina Ehrenbergerova, obě z Pusté Rybné (tehdy okres Polička), přišly k Doksům „jak příslovečný slepý k houslím“ a to právě díky dlouhodobě pěstovanému ochotničení. V mé rodné vsi pobýval v letech 1937 – 39 učitel Jaroslav Rýdl (1912) s manželkou a narodila se jim tam první dcera Eva (1939). Jaroslav Rýdl byl divadelní ochotník tělem i duší. Po jeho odchodu na rodné Mladoboleslavsko udržovali jen obvyklý písemný styk. Leč v červnu 1945 se za starým známým vypravili tehdy velmi nacpanými vlaky. Na staré adrese ho nezastihli a sousedi v Plazech jim poradili, že ho najdou v Doksech, což bylo o 50 km severněji.
Kolem 20. června vykonával Jaroslav Rýdl vojenskou službu, jakožto záložní důstojník a byl současně správním komisařem v Doksech – a bylo vymalováno. Já jsem se s panem Rýdlem setkal 3. září 1945, kdy nám začínal školní rok na dokské základní škole 2. cyklu. Soudím, že do přípravy ochotnické činnosti „zapřáhl“ i svoji funkci správního komisaře, protože přípravy začaly, jak je v knize uvedeno, již koncem června. První premiéra se konala koncem října a šlo o Jiráskovu hru LUCERNA. Muselo být tedy vynaloženo mimořádné úsilí, což se tenkrát v euforii po skončení války opravdu dařilo. Kromě prostor k provozování divadla bylo nutné sehnat lidi, kteří chtěli ochotnicky hrát, ale taky líčit, napovídat, osvětlovat a jinak zajišťovat provoz. Bylo nutné přemalovat kulisy, eventuálně vyrobit kulisy nové a na to byl potřebný materiál a ruce, které to udělaly. Základní kádr pocházel z řad učitelů: pánové Rýdl, Rejzek, Severa, Fišer, ale přicházeli další: pan Ehrenbereger, vedoucí městských lesů, poštovní úředník Jan Skála s manželkou, pan Jaroslav Čejka, úředník na radnici, pan Josef Šmatlák, hodinář s manželkou, manželé Sochovi, obchodníci, paní Rýdlová, katechetka, pan Josef Hypša, zedník,pan Ladislav Šiler, zřízenec, pan František Kadič, truhlář (měl dílnu vedle p. Rejzka) a samozřejmě také mí rodiče. Zcela určitě jsem na někoho zapomněl. Později se k ochotníkům přidali bratří Šafránkové, pan František Hypš, slečna Zdeňka Klivická a paní Sýkorová, která jediná z nich ještě žije (2016). Jak přibývaly roky, hlásili se k ochotníkům ti, kteří přišli do Doks jako děti. Největší eso 50. let byl pan Jaroslav Slunečko (1934).
Leč vraťme se do let 1945 a 1946, protože již v roce 1946 se v Doksech konal ochotnický festival, který ze země vydupal právě Jaroslav Rýdl. Byl to projekt velice ambiciozní a k této události se váže vybudování letního divadla za tratí podél dnešní Mimoňské ulice. Dramarturgický plán ochotníků vypracoval Jaroslav Rýdl. Vzpomínám si na hry Bílá nemoc od K.Čapka, O myších a lidech od J.Steinbecka, ale i lehčí žánr jako kupř. Dva v křoví. Ve Steinbeckově hře ukázal své kvality právě hodinář pan Šmatlák, když perfektně zvládl roli mentálně retardovaného amerického černocha. Mne obohatil tím, že jsem z jeho úst poprvé v životě slyšel slovo kečup. Hra sama o sobě nebyla žádná selanka, Steinbeck se uměl do amerických sociálních problémů strefit nemilosrdně.
Nelze se vyhnout paralele školního divadla, které měl na programu učitel František Rejzek. První byla hra Chlapci z Kovářské uličky ve které hrál hlavní roli napraveného samorosta Tondy Ladislav Bartoš (1931) v níž jsem měl doslova „štěk“ i já, ale také můj spolužák Václav Brych. Myslím si, že se tenkrát dobře prezentoval pan Ladislav Šiler svým notoricky komickým nadáním.
V období do únorového převratu musím zmínit ještě jedno školní divadlo a to O rozmazlené Pamele, jejímž autorem byl Míla Kolář. Já jsem měl jednu z hlavních rolí a to sluhy Jeana. Pamelu hrála sympatická holka z kláštera Voršilek příjmením Šikýřová a v roli rozmazlené dívčiny se vyžívala. Zkoušeli jsme dost intenzivně. V té době se škola podílela brigádami na likvidaci následků požáru pod Bezdězem, ale „pameláci“ nešli do lesa, nýbrž na zkoušku. Prolog ke hře recitovala Dáša Šilerová (dnes Jalovecká) a já si z něho jednu větu pamatuji dodnes… A že po stříbře hvězd je shon, hned dukátů měl milion (otec té rozmazlené holky). Vzpomínám si na své herecké začátky, které byly, jak jinak ,dětské. Představení se konala jak odpoledne, tak i večer. Byli jsme nalíčeni odpoledne a po představení jsem ve šminkách zašel do biografu a dělalo mě dobře, když si toho všimli ostatní diváci.
Leč základní školu jsem ukončil v červnu 1948 a po prázdninách jsem již nastoupil na místní pilu, abych získal provozní praxi, což bylo podmínkou pro přijetí do pilařské školy v Táboře. Moje prakticírování trvalo dva roky, ale nejen na dokské pile. Taky jsem pracoval na pile v Břehyni, která patřila pod Státní lesy Doksy. Po pilařské škole jsem nastoupil na umístěnku na pilu v Borohorádku. Z Borohrádku po 15 měsících na vojnu a v říjnu 1955 jsem se ve věku 22 roků vrátil do Doks a opět jsem nastoupil práci na pile.
Hned jak jsem se objevil v Doksech přišli ochotníci, abych doplnil jejich sestavu, protože jak já jsem přišel, tak jiný člen souboru na vojnu odešel. Pan Jaroslav Rýdl, který jinak upadl po Únoru do politického prokletí se tenkrát začal zabývat divadelní hrou STANICE GORDIAN, což bylo polárnické drama, tehdy ještě dost oblíbené divadelní téma. Teprve v roce 2016, když jsem chtěl své divadelní vzpomínky zpracovat, jsa motivován knihou o Doksech (p.Tom Novák), jsem při pátrání v českolipské knihovně objevil zajímavé konotace. Pamatoval jsem si jméno autora hry a to D.C.FALTIS, ale název jsem zapomněl. Z webových stránek Divadelního ústavu na mne vykoukl plakát kutnohorského divadla, které hru realizovalo v roce 1943. Plakát je dvojjazyčný německo-český a jednu z hlavních rolí obsadil sám velký Mistr Zdeněk Štěpánek. Šlo o roli poručíka Lars Larsena, kterého jsem si taky zapamatoval a díky tomu se podařilo paní knihovnici právě tu hru vydolovat. V dokském provedení byl Lars Larsen obsazen panem Josefem Šafránkem.
K tomu musím přidat trochu dějepisu. Jak za 2.světové války, tak i po Únoru byl repertoár pod dozorem totalitních dohlížečů a právě polárnické téma bylo jakž takž přípustné. Tady chci navázat na úvahy pana T. Nováka kolem rozpačité publicity režimního tisku ke Stanici Gordian. Já si tu atmosféru dobře pamatuji a to hlavně proto, že mě moje maminka upozornila na to od koho „fouká vítr“, když autor(ka) zanechal(a) iniciály B.H. V roce 1956 jsme měli před publikum předstupovat s budovatelskými tématy, třeba s Partou brusiče Karhana. Ale rok 1956 měl i jiné měsíce než únor, kupříkladu polský říjen a maďarský listopad.
Ve hře Stanice Gordian účinkovalo asi 12 amatérských herců z Doks. Další charakteristickou osobností byl pan Josef Šmatlák, který byl do polárnické ekipy zařazen autorem z pověry, protože se v přístavní hospodě přimotal k námořníkům a v karetní hře mu vyšla fleška a ta mu přidělila nálepku Štěstěny, protože se jednalo o ROYAL FLASH. Jinak se jednalo o člověka z okraje společnosti, patrně Laponce, o které v Hammerfestu nebyla nouze. Pan Šmatlák zahrál roli pobudy s bravurou srovnatelnou s oním černochem ze hry O myších a lidech.
Hostinskou obsadil režisér Jiřinou Rejnartovou (1938) a další ženskou roli měla paní Sýkorová, jež měla „v popisu práce“ zabránit svému manželovi (Larsi Larsenovi) v onom riskantním podniku. Z výpravy se jich podle scénáře vrátilo jen pár, protože umírali na kurděje a taky umírali hladem. Jedním z intelektuálů dobrodružného podniku byl pan Lubomír Wanke, který měl roli lékaře. Mám nejasný dojem, že jedním z herců menších rolí byl pan František Muller, svého času ředitel Komunálu. Další osobnost ze sestavy Gordian byl pan Josef Šulc, tehdy úředník z mlékárny, který pocházel z Mělníka. Od něho jsem se dověděl něco o osobnosti kapitána Otakara Jaroše, Hrdiny Sovětského svazu, který byl jeho vrstevníkem. Potud sahá moje povědomost o diskutované divadelní hře, ale nechci za všechno „dávat hlavu na špalek“, protože 60 roků je na jednoho člověka dost dlouhá doba. Jak ubíhá čas a leccos z minulosti se posuzuje víc kriticky, jsou střípky od současníků, jakým byl právě pan Josef Šulc, cennější.
Asi po půl roce mne obsadil do jedné z menších rolí pan Václav Šafránek ve hře LHÁŘ A JEHO ROD od V.K.Klicpery a také toto představení jsme dotáhli do konce. Václav Šafránek byl z jiného těsta než pan Rýdl a práce s ním mne víc bavila.
Já jsem v roce 1957 začal studovat na místní večerní jedenáctiletce, protože jsem chtěl vzdělání s maturitou. To pro mne znamenalo značné úsilí a čas na učení. Odmaturoval jsem v září 1959 a čím jsem starší, tím víc si dokské jedenáctiletky považuji. Myslím si, že by si její epizoda zasloužila, z historického pohledu, důkladné zpracování. Maturanti z dokské jedenáctiletky ubývají, stejně jako všichni ostatní. Já mám připravené své maturitní vysvědčení z jedenáctiletky pro budoucí (doufám) muzeum města. Nicméně také Klicperův LHÁŘ byl událostí, stojící za zmínku a tak se jím chci ještě trochu zabývat. Byla to jedna z mých možností seznámit se blíž s panem Jaroslavem Čejkou. V titulní roli lháře dokázal vykřesat z řady komických situací maximum a tak jsme se řehtali všichni, diváci i my herci. Nezapomenutelný byl jeho nápad nechat si zhotovit panem Weberem zubní protézu s vyčnívajícími zuby. Taky musím ještě zmínit Václava Jehličku (asi 1938), který měl roli mladého „doktora v lékařství“ a pana Františka Hypše, jenž představoval jiného intelektuála. Hypšův intelektuál se víc vytahoval a to František ovládal mistrně. Nemohu zapomenout ani na školou povinnou dívku příjmení Chvalovou, která hrála Jeníkovu (moji) mladší sestru. Ale ani tato dívenka, která tenkrát měla 12 roků se našich časů nedožila. Svého času byla manželkou místní fotbalové hvězdy Františka Uhra mladšího.
Ještě se vrátím do roku 1948 na scéně malého města. Jde o termín „vyakčnění“ z něhož byl konsternován autor diskutované knihy. A tak k věci. Únorový převrat byl divný převrat, protože se jeho aktérům zpočátku nechtělo přiznat barvu. Mnoho věcí zůstalo při starém, kupříkladu osobnost prezidenta, ale i celá plejáda demokraticky zvolených představitelů. Na druhou stranu potřebovali komunisté zbavit se nepohodlných lidí a tak ihned zpočátku zorganizovali ve své režii AKČNÍ VÝBORY NÁRODNÍ FRONTY, jimiž následně manipulovali vývoj podle direktiv sovětského velvyslance Valeriána Zorina. V této věci šlo o kontuniutu s Košickým vládním programem, kde se nechali demokratičtí politici přelstít mazaným Klementem Gottwaldem. A tak vznikly akční výbory na všech stupních a ty potom likvidovaly jednotlivé osobnosti. Říkalo se tomu vyakčnění. Šlo to dokonce tak daleko, že před parlamentními volbami v květnu 1948 byli akčními výbory zbavovány vzpurné osobnosti volebního práva. V Doksech mezi ně patřil také pan Josef Dušátko.
Potud prozatím mé poznámky ke knize o Doksech.