Hostivice v roce 1944-45

To bylo v době, kdy Němci vyhlásili totální nasazení a všechno co nebylo určeno pro válečné účely, bylo likvidováno. Zavřeli školy a nás nasadili do průmyslu. Měl jsem jít do bývalé textilky v Lodenicích , byla tam Junkerska a dělali komponenty pro proudové  motory  ( k nasazené do rajchu u nás už nedošlo, nebylo kam a do čeho nasazovat), bylo to na podzim roku 1944, Američané byli na hranicích Německa, Rusové  v Prusku, Každou noc nálety Angličanů, každý den nálety USAAF. Většina vojenských důležitých podniků přestěhována v tunelech, štolách dolů, jeskyních. Německá města se  podobala   obrovským  zbořeništím.

 Až budeš slyšet o zločiném zničení Drážďan, o bombardování civilního obyvatelstva, nezapomeň  kdo začal – Němci takovému bombardování říkali „Koventrysieren“ to podle  totálního zničení Coventry německou Lufwaffe.  Jiná je otázka  o  činnosti takového bombardování - Němce to na kolena nesrazilo, naopak produkce  rostla  a nálady na vzpouru u Němců?  Směšné, jdou za beranem i na jatka Na kladenském pracáku byl břevský občan Václav Hošek, ten změnil umístěnku na IX Wehrkreissanitätpark  Hostiwitz. (Říkalo se saniťák, byl v hostivických kasárnách). To bylo výhodné. Byl jsem ve tři hodiny doma.

 V saniťáku se příšerně kradlo. Lékarnici vojáci museli mlčet, kradli nejvíc a posílali domů skoro  denně, balíky léků, které dávno v rajchu nebyly a manželky, které jejich lékárny vedly si mastily rodinou kapsu. Nosil jsem obvazový  materiál a hlavně balíčky opiových pilulek, které ze záhadných důvodů nebyly  evidovány a všude se jich válelo plno. Kdyby tak dneska.

 Na letišti v Ruzyni byla výzkumná skupina, která testovala ukořistěná i nové konstrukce. S velkým předstihem tu byla k vidění proudová Švalbina (Messerschmitt Me 262 Schawalbe), před tím nesouměrné letadlo Blohm Voss BV 141.
 Napsal jsem o tom hlášení pro pražskou skupinu. Jestli to někdy někomu předal, jak tvrdíl  Vašek, nevím. Kapitolou pro sebe byla činost Kádi Bočka. Podědil radikalizmus táty, ale byl ještě více neukázněný než on. Přitáhl jednou čtyři Ukrajince, kteří sloužili na letišti u protilétadlových kulometů jako příslušníci Hilfswaffen SS. Bez jakéhokoli prověření, jestli to není past (naštěstí nebyla). Slíbili Káďovi, že přinesou zbraně. Nepřinesli nic, než čtyři hladové krky. Ubytovali jsme je v chatách Mirodol na Podkozí, které dal k dispozici Lorenc. Museli jsme je živit, to v té době nebylo lehké, naštěstí jsem jezdil pro  saniťák k firmě Georg Wahr na Smíchově. Tam byl expedient Franta Plodr z Dušník, který byl prostředníkem Vaškova kamaráda Zimy také zapojený. Jednoho dubnového dne v posledním měsíci války jel Vašek Fráńa s proviantem do chat na Podkozí a v polovině svahu pozoroval něco neobvyklého. Než zjistil o co jde, vyběhli z chaty četníci a  jeden z puškou  z které vystřelil. Vašek nečekal na nic a o zlomkrk jel dolů a pryč. Byl to poplach, vedoucí skupiny podle připraveného scenáře se rozutekli a nespali doma.

Dozvěděli jsme se teprve po válce, co se vlastně stalo. Káďa s Ukrajinci se slunili na dubnovém sluníčku před chatou a pěli, troubové, ruské písničky. Nahrábla je četnická hlídka, která by je asi byla nechala, kdyby  Káďa  nezačal po nich střílet z jedné z obou pistolí skupiny. Byla to blbost, protože to byla pistole tak na plašení brabců – ráže 6.25 na zdálenost  přes  30 metrů, nemá naději. Četníci střelbu opakovali a Káďu dokonce jedna střela škrábla. Odvedli je na stanici do Chyňavy a druhý den je transportovali   do  Kladna. Tam byl velký zmatek na gestapu, protože likvidovali písemnosti a připravovali útěk. Stačili ale odeslat všech pět do Terezína a  zavřít  je v Malé pevnosti.

Káďa potom říkal, že je zavřeli do místnosti a jeden z četníků jakoby náhodou  ukázal , jak snadno se otevře okno do zahrady. Další je zavřel a upozornil, že jsou střeženi. To bylo  někdy  v  první polovině dubna 1945, válka se chýlila ke konci. Po Hostivici  chodil  starý Hass, Němec  železniční úředník, kterého celý život republika  živila aniž mu kdo vyčetl, že není Čech. Po obsazení Čech se v  něm  najednou  probudil  Velkoněmec a bálo se ho celé nádraží. (Asi nikoho neudal, na to byl velký posera a bál se msty). Nedal pokoj ani v době, kdy bylo jasné, že je vše v čudu. Prohlašoval, že v Hostivici je skupina mladých lidí. Která pracuje proti říši, že je všechny znají a že  je  zavřou.  Co  opravdu  věděli  ví  bůh a svatý Václav. Neměli sílu už něco podniknout. Konec byl už tak jasný, že se probudili „odbojáři“. To když člověk  čte  diví se, že to Hitler tak dlouho vydržel. Tak tihle pánové podle pokynů zahraničního rozhlasu  začali  připravovat iniciativy se ujal  Sláva Hrzal, protože Vašek  Fráňa  měl nějaké zástoje v Praze. Dokonce správa mlýna Olda Vágner objal Josefa Vlacha a řekl, že oběti sovětské  armády opravňují KSČ  aby měla  předsedu. To byli dospělí lidé a mysleli jako pětileté díti. A tak předposranci z okupace se chopili vlády a vládli tvrdě.

Sotva se hostivičtí otřepali, vymohli zrušení společného výboru pro obě obce, pod vedením starého reakcionáře ředitele Saifrta to vydávali za svoje vítězství, „přeci nám nebudou poroučet usmrkaní  kluci“(za  čas ke spojení stejně došlo a promarnila se mnohá nenahraditelná příležitost.

Moc se mi  nechce  šířit o revoluci. Sotva se začalo střílet, staří mudrci zmizeli a na faře, kde bylo vojenské velitelství, zůstal Mirek Zimák a usmrkaní kluci. Ten den kdy revoluce začala  ( 5.5.1945) jsem byl v Praze a nesl jsem do saniťáku z vojenského velitelství z malostránských kasáren 7 miliónú korun pro účtárnu saniťáku. Když jsem vycházel z kasáren, ozývaly se dole z města první výstřely. Protože jsem měl být u vyjednávání s velitelstvím saniťáku o kapitaluci, snažil jsem se dostat domů. Už nic nejezdilo, musil jsem pěšky. Na ulici u Justovic vrat leželi zastřelení Úhoničáci. Později říkal Bugar Peška, že je varovali, že neprojedou. Nabízeli  jim, že je provedou přes Sobín, nebo aby jim  dali zbraně  které vezli, že jim pomohou probít se. Odmítli. Nahoře u vrat do dnešního „Domu s pečovatelskou  službou“ stál hlouček vojáků s důstojníkem, který měl místo ruky od zápěstí protézu. Byli toessesmani, ale vojáci byli z jednotky „Gallizien“ a byli to víc Poláci než Němci. Když auto dojelo s kluky na kopeček (tenkrát byl o něco strmější kolem Justovic domu byl chodník  o dost vyšší než silnice). Museli jet pomalu, nedovedu si představit, že by padli všichni kdyby byli jeli plnou rychlostí. Ten oficír je zastřelil všechny snad jeden prý utekl podle Justovic  k sokolovně. Otvírá to dnes už marnou spekulaci, kdyby byli s našimi postupovali zadem od kostela a znemožnili důstojníla, to vojáci by to byli určitě vzdali.Napovídá to příhoda kterou pozorovali lidé kolem. Když došlo k té střelbě jeden z vojáků přrotestoval a důstojník ho tou protézou praštil přes ústa a rozbil mu jí do krvava. Měli ještě zakopaný kulomet na „štrece“ Smíchovky. Po té příhodě zmizeli z Hostivice.
 
V saniťáku slíbil Oberzahlmeister Ehlbeck ) v civilu majitel velkého speditérského závodu v Hamburku), že nedovolí žádné vojenské akce a že se budou chovat podle ženevské dohody jako zdravotní zařízení. Má zásluhy na tom, že se historie z Hostivice neopakovala na Petřinách. Vezli ho autem  mlékárny do Prahy, kde měl přítelkyni a měl o ní strach. Na Petřinách byly radarové stanice Němců, pečlivě střežené SS. Stavěli náklaďák plný zbraní o kterých Ehlbeck věděl. Začal  řvát na  strážného co si to dovoluje  stavět vyšší šarži a voják srazil kufry a pustil je (Německá armáda měla speciální hodnosti pro různé profese, lékaře, lékarníky, v našem případě pro účetní důstojníky – Oberzahlmajster byl na úrovní plukovníka a měl velmi podobné výložky).

Potom co byl z Prahy hlášen začátek revoluce na výzvu obecním rozhlasem se měli shromáždit vojáci a dobrovolníci na dvoře státního statku v Hostivici. Už při tom byl první padlý, protože jedna  ze Švalbin střílela na shromáždění a střepina zasáhla legionáře Václava Štajnera.

7. května přivezli mlékárenští šoféři od Berouna  ruské vojáky armády generála Vlasova bojující pro Němce. Byli to zkušení hrdlořezi, profláknuti frontami. S nimi podnikli útok na letiště, byl přiton smrtelně raněn rotný Tamchyna Padlí Vlasovci jsou  pohřbeni na litovickém hřbitově. O této fázi nic nevím.

Nejvyšší šarže v Hostivici byl sice major Kožušník, bývalý velitel pracháren, ale to byl starý peprda, dávno v penzi,  tak rozumně souhlasil s tím, aby velitelem byl záložník nadporučík  Mirek Zimák, komerční inženýr, režizér a herec ochotníku v Hostivici. Okamzitě vyhlásil mobilizaci a vzlášť vyzýval založní důstojníky, aby nastoupili nepamatuji se na jediného. Občas se tu mihl některý z rotmistrů, vzláště štábní praporčík Malaník.  Jednu chvíli šla pověst, že se blíží kolona esses. Na velitelství v tu ráno jak po vymetení. Kolona skutečně přijela, naložena  ranci a kufry. Jeli v ní zřejmě rodiny vojáků, ženy a pár dětí. Zastavili před farou a po zuby ozbrojeni, požadovali někoho  kdo je dovede postraními cestami na berounskou silnici. Jarda „Bugar“ Peška si sedl k řidiči prvního vozu a vedl je přes Podkozí na Chyňavu. U Nenačovic konvoj napadli čestí povstalci. Hajní, četníci, dobrovolníci. Byl z toho velký masakr, na české straně  byly veliké ztráty, co se stalo s Něnci nevím.

V noci ze 7. na 8. Nastřelili Vlasovci muniční sklad na letišti. To byla podívaná nevídaná. Letecké střelivo mívá obyčejně každou pátou střelu stasírovací, svítivou. Do vzduchu létaly bedny , rozpadly se a z nich vyletovaly pasy i volné náboje a ve vzduchu vybuchovaly. Naštěstí to nezasahlo sklad bomb, to by Hostivice i okolí byly bez oken.

  Jedna příhoda nemusela mít  dobrý konec. Bylo to 8. května. Poslali nás  se Slávou Hrzalem na motorce na Hostivické nádraží s hlášením, protože od  bělostřelby byly přerušeny dráty. Byli jsme v kanceláři na nádraží, když vpadli němečtí vojáci. Byli to letci podle  modrých uniforem, vedl je  Hauptman s pilotním odznakem, venku měli terénní Steyer s dvěma kulomety na vysokých lafetách. Den předtím Sláva jezdil s Hugem Houbou  automobilem  hostivického doktora a rozhazovou vyhlášky  revolučního okresního národního výboru o konci války a o obnovéní Československé republiky. Ten důstojník Slávu poznal a vyčítal mu, že se tam píše o konci války, že to není pravda, že ještě uvidíme, co Němci dovedou. Zřejmě počítal, že se Rusové a Američané dají do sebe. Následovalo něco, co mi dodnes připadá jako absolutní zázrak. V tu chvíli začalo  radio , které měl výpravčí na stole hlásit anglicky a hned na to německy, že velkoadmirál Dönitz, nástupce vůdce Německé říše podepsal na  Flensburgu bezpodmínečnou kapitulaci a vyzývá německé jednotky k okamžitému ukončení vojenských akcí. V životě jsem neviděl tak zvadnout člověka, jako se to stalo tomu oficírovi. Dal rozkaz k nasednutí a odjezdu. Nás  vyzval  abychom jeli za nimi a běda nám ozveli se jediný výstřel. Jeli jsme asi padesát metrů a zvrhli se do strouhy. Uvolnění napětí skončilo záchvatem neovladatelního smíchu.

To co se dělo celé odpoledne  až do pozdní noci, to bylo jak špatný, byť veselý sen. Praha podepsala s generálem Toussaintem kapitulaci, povolila odchod vojáků z Prahy, důstojníci si mohli ponechat poboční zbraň, těžká technika měla růstat na hranicích Prahy. A tak začal pochod poražených nadlidí. Proudy vojáků šly po karlovarce. Někteří měli na zádech nacpané batohy, vykradli před odchodem sklady. Cigarety, konzerny, flašky se vším možným. Tak se jim to vzalo, nechalo se jim jen málo. Postupně byl ten lup méně a méně zajímavý, dokonce  plný batoh kostelních voskových svíček..

 To procesí německých vojáků pokračovalo i ráno  9. května. Po explosy muničáku vyklidili Němci letiště. Naši tam okamžitě vnikli. Nerozumně, protože to mohlo být zaminováno - nebylo, neměli na to čas a do poslední chvíle věřili na zázrak.

 Byl to nádherný májový den. Na letišti na hostivické straně v objektech, které zbyly po prachárnách byla hospodářská správa letiště. Zůstalo tam spousta zvířat, hladových, žíznivých. Kluci je nakrmili a Jirka Bureš přivedl dolů do Hostivic stádo uherských volů. Kdysi to byla zvířata ve dvoře zcela běžná. Tenkrát na ně koukali lidi jako na zjevení. Jsou čistě bílí a mají ukrutné rohy, určitě alespoň dva metry v rozpětí. První vůl měl na pravém rohu barevný portrét vůdce a říškého kancléře Adolfa Hitlera. Voli doli do statku kromě toho prvního, toho porazili a kdo přišel u Neradu dostal  guláš. To už šla hláška, že od Jenče jedou ruské tanky. Za chvíli tu byli. Bylo okamžitě po jakékliv organizaci. Lidi nalezli na tanky a jeli s osvoboditeli dobývat, dobytou Prahu. Plán na ostrahu objektu byl v čudu a letiště otevřeno rabování. A bylo důkladné, ani se mi o tom  ještě  po létech  nechce psát. ( Později jsem kradl  i já – k posměchu kamarádů – knihy. Ještě řadu leteckých publikací mám a jsou velmi vzácné, pro toho kdo je dovede ocenit.)
 K večeru přišli do vsi piloti plukovníka Bujanova. Kteří přistáli na letišti s Jaky 5. V sokolovně i v Litovičáku se usadili tankisté a večer bylo veselo. Nedovedeš si představit tu nádheru, když se po létech rozsvítilo osvětlení na ulicích, světlo se odráželo od rozkvetlých ovocných stromů i od kaštanů. Vědomí, že se už nebudeš budit spocený strachem o sebe a rodiče.

 V saniťáku se usadila polní nemocnice, šéflékař prošedivělý krasavec, jeho žena, lekárnice. Oba se stali okamžitě idoli obou pohlaví. Byli to Leningradci, kultivovaní lidé. Tankisté byli všichni fajn. Na tankisty mnohé dámy nemohly zapomenout.

Ale potom. Přijeli vozatajci s malými koníky a bryčkami. Špinaví,  zlodějští, zavšivení. Byli to většinou vězňové propuštění za slib udatnosti. Rozvinul se obchod s koňmi.  Obyčejně,  když nový majitel koně jakž takž dal do pořádku tak mu ho vzali. A tak se  zlítosti přísně stranicky ožírali v „Dělňáku.“

 A pak přišel „Vítězný únor“ Byl to šok. Prožíval jsem to jako konec všech představ. V podstatě jsem byl odchovanec první republiky, po tátovi Masarykovec, naladěný socialisticky, ale nedovedl jsem si představit konec demokracie. Na jedné straně jsem byl rád, že z aeroklubu  zmizeli staří papaláši, ale pak jsem užasl, kolik z nich,nebyli to zrovna velkoprůmyslníci, dovedlo to obrátit kabát. Vyhlásila se „Gottwaldova výzva“ a do partaje nalezlo půl národa. Staří bolševíci doma byli na koni a nám vyčítali víc, než dosavadním otevřeným odpůrcům. Národně socialistická partaj vstoupila demonsrativně celá do KSČ a mě se zvedal žaludek, když jsem je slyšel na schůzích řečnit, aspoň kdyby byli drželi zobák. Začala fraška s obnovenou národní frontou. Zmizeli prominenti poražených stran ) některých nebyla žádná škoda), nastoupili za ně Quislingové ( to podle norského kolaboranta s Němci). Ustavovali se „akční výbory“ aby vyhazovali „reakcionáře“, byl konec diskusím, hádkám, ale také projevům jiných názorů i v patraji. Na odpovědná místa se dostávali neuvěřitelní volové, kterým  se smáli  i  spolupracovníci, ale do hrsti, protože se jich báli.  Postupně se prosazovalo páté oddělení Ústředního výboru KSČ, které vedl pověstný Mamula. Zajímavé  je , že o tom se mlčí, ačkoli mají na triku víc svinstev, než celá StB, protože oni sou ti, kteří prosadili příchod  sovětských  poradců.

Posuzuji-li po létech situaci v Hostivici, musím říci, že tady bylo daleko méně výstřelků, než v okolí. Ne, že by Kadera, Bahenský a další byli andělé, ale celková atmosféra a snad i tolerantnější část partaje Pachman, Chalupa, Vlach, Novák, Tampír pamatovali   na spolupráci s nársoc. Před válkou. Z těch přeběhlíků od nársoc. Se během krátkého času stali funkcionáři  KSČ – Pšenička,  Málek, Bauer a to také přispělo ke klidnému průběhu, později i kolektizace ( V Hostivici nebyl jediný rozkulačený sedlák). Jmenovali mne do akčního výboru Sokola – neodešel nikdo, naopak když se vrátil Franta Hofman z arestu pro demonstraci Sokolů v Sezimově Ústí na pohřbu Beneše, dělal dál ve výboru a byl dokonce náčelníkem. Nemyslím, že je to moje zásluha, ale bylo to rozhodnutí jednomyslné ( a že v sokole bylo komunistožroutů - Fráňa Cílková, Leo Langer, Mirek Zimák, Jarda Čermák i další a veřejně se to o nich vědělo. Ostatně mnozí z nich dělali kariéru i v zaměstnání. Proto že jsem se ve čtyřicátém devátém oženil a brzy přišla Eva, neměl jsem čas na nic jiného, než na školu a na příležitostná zaměstnání ( v Zichovce, u ČSA,nakonec po agsolutoriu ve Waltrovce, kde jsem zůstal i po promoci.
                                                                                                                                                                          Ing. Jiří Pergl