Ruzyně za války

                                                                                                                     JIŘÍ Pergl
Ruzyně za války.
Ve  strouhách  podle cest, na severních stráních v brázdách polí, všude tam kam nedohlédnou sluneční paprsky, leží závěje  mokrého sněhu. Nic nenapovídá včerejší návrat zimy, podobný spíše arktické bouři se vším, co k ní patří.
Lidé nechápou, jak může vyjít slunce nad zmučenou, na kusy roztrhanou zemí, zrazenou všemi, kdo se zdáli být přáteli, opuštěnou těmi jimž věřili.
Dole ve městě se rozlezly kobylky v šedozeleném. Vyzbrojeni penězi, v zlodějském kursu nadhodnocenými, doslova vyžírají obchody země, která nedávala přednost kanonům před máslem. To ale, co se děje tady nahoře a na desítkách tisíc míst okupované země je největší loupež od Bílé Hory.
 
Nechce se ani ve vzpomínkách sečítat, co všechno jim padlo za oběť, nemělo by to chybět v účtech při nestydatých požadavcích lupičů, kteří se hrají na oběti. Tady se pospíchá a moderní stroje, chlouba našich leteckých  společností se narychlo zbavují označení OK a nahrazují se  osudným D. Okupanti se nestydí snímek „ dříve a potom“ rozšířit do celého světa. OK-D Zavděk veznou i staršími letadly. Doprava je  ochromena, jediná linka, která funguje, je Lufthansou  provozována trať do Berlína. Ze země může jen ten koho Němci milostivě pustí.
 Výstavba letiště ohromená událostmi předešlého podzimu, se horečně rozjíždí, teď už ne jako pomocná akce na zmírnění nezaměstnanosti. Proč tedy na letišti z kterého okupace udělala provincii?
 
Tušenou opověď  dá  září 1939 – válka ( či spíše trestné tažení) s Polskem. Konec iluzí o vykoupení míru, z toho už spojenci nemohou couvat. Z letiště se stává Fliegerhorst -  vojenská základna se vším, co k tomu patří – tedy i rizikem, že se stane terčem útoku nepřátel.
Konečně letiště dostane první váleční poslání. Je tu škola bombardovacích letců, připravovaných pro útok na Anglii. Ve dne v noci startují a přistávají starší modely hlavního typu Görinkových jestřábů – Heinkel He 111. Není to poslední slovo He 111 letecké techniky Luftwaffe. Bednovité Blochy 200 našeho letectva, které zapomenuty se krčí v koutku letiště, jsou proti nim exponáty hodné technického muzea.
Brzy jsou i první oběti. Z nevysvětitelnýc důvodů se zřítí  dvoumotorový  letoun na domek.  Posádka dva pilotní žáci a instruktor zahynou. Vrak  po dopadu  nehořel, snad posádka stačila zavřít přivod paliva. Ukazuje to na technickou závadu, jejímž výsledkem byla ztráta ovladatelnosti stroje, protože jen několik desítek metrů je volné pole, dost dlouhé  nato ,  aby dávalo slušnou naději na nouzové přistání,
V říceném domku, spí po noční  železničář, kterého zachrání stropní trámy, opřené o jednu ze zdí. Postel zůstala v dutině  kterou zřícený strop  vytvořil.  Jediná česká krev teče z drobné ranky na čele malé dcerky domácího pána po škrábnutí plechem z vraku.  Matka která s dcerkou byla na dvoře vyvázla bez zranění. Typická je snaha jednoho místních Němců kriminalizovat    tragedii. Prý se ztratily peníze, které měl jeden z letců u sebe.  Tak absurdní tvrzení, že je  komise,  vyšetřující  havarii smete ze stolu.
Potom se střídá na letišti jedna obskurní organizace za druhou. Kurz plachtařů Hitlerjugend sloužil k přípravě dorostu Luftwaffe, budoucích Marseillů. Gallandů, Möldersů. Či jak se všechna ta esa budou jmenovat. Zcela zvláštní kapitolu tvořila přítomnost výzkumné skupiny. Zabývali se zkouškami a vyhodnocováním výkonů ukořistěných letadel. Létal tu Spitfere s pouštní pískovou  kamufláží, intevzivně se létalo s dvoutrupým Fokkerem G 1, konfiskovaným v Holansku..
 Teprve jsme se dozvěděli, co to bylo za záhadné typy lehkých letadel – v nejvypjatějších fázích války, kdy šlo Němcům o všechno  vznikla řada experimentálních létadel Škoda Kauba. Buď měl Kauba, takovou protekci, nebo Reichsluffahrtministeriu nasliboval hory doly. Jen posedlost tajnými zbraněmi mohla záležitost osvětlit. Intenzivně se zkoušely naftové motory. Létal zde Fokker F IX jehož prostředním motorem byl nepříliš povedený stroj brněnské zbrojovky ZOD. Charakteristický zvonivý zvuk šel spíše na vrub vrtule. Občas se tu objevily i modifikace ůobřího“ letadla Junkers Ju 90, která vyvíjela konstrukce v zabraném gymnáziu dr. Beneše v Dejvicích, ale hlavní zkouŠky probíhaly v Letňanech.
Na čas se vrátil škola bombardérů – tentokrát cvičili na Junkersu Ju 88, konstrukčně i letovými vlastnostmi jednomu z nejlepších létadel druhé světové války. Ovvladatelnost nebyla jeho největší předností a tak havarii v okolí přibývalo. Jednu kuriozní jsem viděl z blízka. Po splnění úlohy nasazoval Ju 88 na přistání ve směru přístrojové dráhy 04 – 22, tedy přes rybník Kala, bažantnici , lesní park, Stromečky, školu a hostivický kostel. Až tam nedoletěl. Co se stalo ve vzduchu se neví, Nebyl ani znát změněný chod motoru – nejspíš požár na palubě, Ještě nad lesním porostem bylo  zřejmé, že letoun nedoletí. Posátka si musela být nebezpečí vědoma, protože dva ze třech vyskočili z letounu ve výši kolem 30 metrů, tedy absolutně bez naděje na úspěšně použití padáku. Jeden padl na plochu paseky a zabil se, zatímco druhý dopadl do větví stromu, po nich po kmeni sjel na zem. Stal se zázrak- kromě poškrábaného obličeje neměl zjevné poranění a odešel sám bez pomoci přistavené sanitky! Třetí dopadl nejhůře. V  nárazem deformované kabině zůstal uvězněn   a v plemenech, které prudce zachvátily letadlo při vědomí uhořel. Vše nasvědčuje tomu, že se pilot snažil stroj dotáhnout létadlo o sto metrů dále, kde bylo rozsáhlé volné pole a že by letadlo uvedl do režimu nouzového přistání na minimální rychlosti, a proto ten úspěšný seskok jednoho z letců.
 
Válka se vyvíjela pro Němce dobře a bylo po euforii. Denně jsme sledovali svyzy amerických bombandérů ve výšce, kde je doprovázely kondevzační pruhy. Nevěstilo  to nic dobrého a nebezpečí, že bede letiště cílem masivního útoku den ze dne sílilo. Naštěstí Puzyně nebyla cílem, který by stál za riziko, spojené s takovou akcí. Nebezpečíí si byli vědomi i Němci a tak letiště rostlo do šířky i délky. Zmíněná přístrojová  dráha připravila Hostivice o hřbitov, který byl zrušen. V letišní ploše zmizely i objekty pracháren, které zde stály od dob c. a k. monarchie. Byla zrušena silnice z Hostivice do Kněževsi, která z počátku budevání letiště byla nejméně sto  metrů od okraje původní letišťní plochy. Na takto rozšířené ploše vyrostly polní okopy pro létadla a denně po skočení létání byla létedla rozvážena do těchto nouzových úkrytů.
Byla to náhoda, že letiště bylo ušetřeno? Nevěděli spojenci o něm? Omyl – po válce  byly zveřejněny snímky které dokazují, že spojenecké letectvo mělo naprosto přesné zprávy, doprovázené podrobnými snímky o tom, co se na letišti v Ruzyni děje.
Dělo se toho dost. Bývalá civilní složka, drakařská dílna i motorárna opravovala někdy neuvěřitelně poškozená transportní létadla Junkers Ju 52, která čím dále sloužila k urychlenému „zkracování front“.
 Vojenská činnost se ubírala dvojím směrem. Němci od začátku měli smůlu s vývojem dálkových bombardérů, odpovídající typem americkým Boeingům B 17 a pak  B 29, nebo britským Avro Lancastrům, Short Stirlingům. Zklamala soutěž o tzv.Uralbomber, kostrukční kanceláře sklízely jeden neúspěch za druhým. V nouzi přišla nějaká „chýtrá“ hlava na nápad okopírovat z předválečné Short Mayo Composite – letounové kombinaci lehčího poštovního létounu, který vynesl do vzduchu velký létající člun a tak ušetřil hořejšímu přetíženému létounu palivo pro vlastní poslání. Tady ovšem nešlo o poštovní letoun, hlavní činitel byl ten spodní, větší. To se posadil stihací letoun na bombardovací bez posádky, zato přeplněný trhavinou. Nad cílem pilot stihačky zaměřil bombandér v letu střemhlav na cíl,  odpoutal se a vrátil se domů. Říkali tomu Mistel – jmelí. Nebylo to asi lehké uřídit takové monstrum. To se právě učili piloti Luftwaffe v Ruzyni( Na snímku pořízeném anglickým Moskytem jsou na pojíždějící dráze rozestavěny Mistely). Nejobtížnější manévr asi bylo přistání s pověšeným bombardérem. Při nich docházelo k těžkým haváriím velmi často.
Druhým  milníkem v životě letiště bylo zavedení proudových létadel. Ještě v etapě zkoušel prototypů předváděli v Ruzyni tuto převratnou novinku vedoucím činitelům Protektorátu. Brzy bal v Ruzyni posádkou jeden útvar těchto strojů. Byl tzo Messerschmitt Me 262 Swalbe ) valšťovka).. Tenkrát jsme ještě netušili že v samémkonci války bodou ryto letouny hrát úlohu štvané zvěře a místo předvídaných vítězství budou přelétávat mezi Žatcem, Chebem, Letňany a Ruzyni, aby zachránily holou existenci. Jedna  Švalbina škrtla o střechu školy, zapálila vedlejší domek a smrtelně popálila majitelku. Že to pilot nepřežil, je nasnadě.
To už piloti  americké osmé letecké armády měli do Čech blízko a tak se zvyšovalo konto sestřelů dobře organizovanými hony na Švalbiny. Že občas padl za oběť i Američan je  „přirozený“ zákon války. Byl mezi nimi i col. Sidney „Sid“ Woods, americké eso. Měl ale štěstí – zachránil ho mladý topol ne hrázi Litovického potoka. Zachránil jeho Mustanga a ztlumil náraz natolik, že pilot vypadl z letadla nezraněn. Čtrnáct dní před koncem války.
 
Konečně byl mír. Jen v Čechách se ještě bojovalo a umíralo. POSLEDNÍ OBĚT SI VYŽÁDAL ÚTOK NA LETIŠTĚ V KVĚTNOVÉ REVOLUCI. Byla zbytečná? Věčně nezodpovězená otázka. Bojovat čři chytračit za bukem?
Revoluční a blízké porevoluční dny –kdo je nezažil, těžko pochopí jejich atmosféru. Spousta dobrého, velká spousta chyb, jak už to život přináší.