Od psacího stroje k počítači

Lidová umělecká tvořivost měla vždy sklon k veršování za doprovodu momentálně populární melodie. Tak asi jednou vznikla trampská „U mravenčí skály, dva trempíci stáli, že neměli co na práci, na kytary hráli. A šel kolem četník, starej obojetník, že neměli co na práci, zaplatili pětník ….“ Řekl bych však, že opak byl pravdou, jak mohu dosvědčit ze svých  tehdejších zážitků. Totiž v dobách, kdy na území mezi Sázavou a Vltavou po vysídlení místních obyvatel vzniklo cvičiště SS , na západním břehu Vltavy a východním břehu Sázavy zůstalo místní obyvatelstvo. Tam si mohli Pražáci dopřávat po sobotních šichtách do nedělního večera trochu oddechu. A tam také nás, děti, ukrylo na Chlomek u Petrova moje rodičovstvo, abychom snad byli uchráněni od hrozících náletů na průmyslovou oblast Vysočan a Libně. Protože se jednalo o dlouhodobější a opakovaný pobyt, museli jsme se hlásit na místně příslušné  četnické stanici v Petrově a poznali jsme, že se skutečně jednalo o příjemné a seriozní lidi, kteří dokázali jak místním, tak i „lufťákům“ , mezi které patřili i přežívající uživatelé trampských osad, dobře poradit . A právě snad někdy v tomto období vznikla řada vtipů na dvojici s přezdívkami „Underwood“ a „Remington“. Podle  jednoho, který mi zůstal v paměti, šli prý tito dva mezi lesíky a loukami jednou do své osady a přišli k chatrné lávce přes místní potůček. Tam oba sundali se zad své ruksáčky, když si všimli, že je zdáli pozoruje právě jeden  četník. Cosi z ruksaků vyndali a začali lávku bedlivě prohlížet – zleva, zprava, shora i od vody zespodu. To se zdálo strážci veřejného pořádku trochu podezřelé. Přišel blíž a kroutil nechápavě hlavou – oba trempíci v rukách velké lupy a vrtěli hlavami. Chodili s jedné strany na druhou, dívali se shora i od potůčku zespodu, zleva i zprava. „ Vaše legitimace! Co to tu děláte?“ zahřměl četník na ně. Ti se vztyčili , podali mu své průkazy a dvojhlasně odpověděli: „Vy nám to asi nebudete věřit, pane strážmistře, ale my tady hledáme chybu lávky!“.

Snad mi tento vousatý vtip uvíznul v hlavě proto, že moje nejstarší sestra, která tehdy v r.1942 odmaturovala na Obchodní akademii v Karlíně a měla jednu Underwoodku pro školní i rodinnou potřebu doma, mne nechala pokoušet se na ní zobat podle  učebnice všemi deseti. Později jí otec přivezl novou moderní Olivettku, ale ta nepřežila znárodnění, zatímco Underwoodka asi jako odepsaná již byla z evidence vyňata. A tak únor neúnor mohl jsem v tréninku „všemi deseti“ vesele pokračovat.  Sem tam se hodilo něco napsat pro třídní potřebu našeho Světového Hnutí Jäger a jím vydávaného nezávislého nepravidelníku Hlas Svobodných Podvléček a pro svou sbírku vtipů. Těch jsem tehdy shromáždil kolem tisícovky, ale nakonec pro závadný obsah jsem ji obětoval plamenům pekelným. Nešlo tehdy tak o jejich závadovost s hlediska morálního, ale spíše o jejich radioaktivitu (tj. ty, za které nebylo vyloučeno dobývat na Jáchymovsku uran). Výhodná znalost psaní takřka všemi deseti se ukázala až po maturitě. Protože při přijímačkách na chemii mi bylo doporučeno zlepšit si svůj profil např. frézováním v patronátním závodě ČKD Sokolovo, využil jsem na chodbě libeňského gymnazia vyvěšenou nabídku  s názvem VJDK při VHŠ v Praze XII. Kantoři sice nevěděli, co to je, ale na uvedené adrese jsem byl přivítán a informován, že se jedná o abiturientský kurs  se složitým názvem Vyšší jednoroční družstevní kurs při Vyšší hospodářské škole (dříve Obchodní akademii). Tento kurs s požehnáním tehdejších úřadů měl právě kvůli likvidovaným živnostem a jejich plánovitému přetváření na družstva nebo okresní/obecní/městské podniky proškolit administrativní a správní pracovníky, zatímco vedoucí a ředitelé se tam dostávali (byli dodáváni) jinými cestami či kanály. Avšak  někdo také musel umět sčítat, odčítat, násobit a dělit. A psát na stroji. Ostatně i šířící se dálnopisné spojení nebylo vlastně nic jiného, než elektrický psací stroj, ovšem přístup k němu měly pouze  dobře prokádrované osoby, takže ty pak zase chyběly na práci. V tomto kursu jsme se sešli absolventi  gymnasií,  průmyslovek, zemědělských a jiných škol, zato     všichni s maturitou. A pak po jednom roce společného života jsme se rozprchli do různých koutů i profesí, já pak s výbornou znalostí psaní na stroji všemi deseti. Rodiče mi povolili ještě poslední prázdniny a tak jsem využil v závěru srpna pozvání svého spoluabsolventa na oslavu dožínek v jeho rodišti – lázních Mšené.  Po skončení zábavy jsem podlehl svodu na krátký výlet do Ředhoště.  Nedopadlo to  však dobře.Skoro jako v parafrázi na Werichovo: „přijeli hasiči až z Radotína“, hasiči přijeli z Mšeného, naložili nás do své Tatry 805 a odtransportovali na chirurgii.

Po několikatýdenní pauze v roudnické nemocnici vypukla akce „40.000 z administrativy do výroby“ a moje nadstardandní vzdělání mi bylo platné jako vládní vojsko v Itálii. Zároveň s koncem roku 1951 musel mít každý, kromě důchodců, v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, jinak nedostal potravinové lístky, šatenku a poukázku na boty. Byl tak odkázán jen na tzv. volný trh za ceny, které měly likvidovat poslední zbytky vykořisťovatelských tříd. Podniky směly přijímat nové další pracovní síly jen do výše již dříve povolených kvót tzv.“plánem práce“ a všechny mé poptávky i z inzerátů v denním tisku dopadaly negativně. A Nový rok se blížil. Až na Štědrý den jsem, tuším v deníku Práce, našel inzerát, že TESLA Elektronik přijme pro svůj závod Elstroj technické kresliče. Hned 28.prosince jsem se ráno ještě za tmy vypravil  na Karlovo náměstí č.7, kde mne přijal v osobním oddělení pan Pták a zeptal se, kdy mohu nastoupit. Nějak bez přemýšlení  mi vylétlo z úst „třeba hned!“ Usmál se a pravil, že tak pospíchat zase nemusíme, ale „zítra ráno se budete v 7 hodin hlásit ve Vršovicích, Sámova 8 u pana Konečného!“. „Jo, a tady mi vyplňte hned ten dotazník, ať sem nemusíte znovu a sem na papír mi napište jména a adresy 3 lidí, kterým si napíšeme o posudek na Vás.“ Čímž naznačil, jaké osoby mám vybrat. Do občanky jsem dostal razítko, ráno pan Konečný mne předal vedoucímu jedné skupiny konstruktérů a bylo vymalováno. Starší kolegové konstruktéři mne učili technickému kreslení, já jsem jim zase psal všechny rozpisky materíálu, popisy strojů, návody na ovládání, činnost a údržbu a postupně se stal „kapacitou“ v oblasti technických norem a podobných prací, do kterých se jim moc nechtělo. Na oplátku zase mne brali s sebou do dílen, vysvětlovali, učili, takže to možná bylo „výživnější“, než pouhý výklad ve škole. A než jsem odcházel na vojnu, už jsem mohl jednodušší části navrhovaných strojů konstruovat samostatně. V té době už ve většině skupin v konstrukci byly pro administrativní práce ženy i děvčata a tak jsem mohl uplatňovat i další znalosti ze dříve zmíněného abiturientského kursu. Přestože psaní na psacích strojích jim potíže samozřejmě nedělalo,  dopisy, technické popisy a i jednoduché výkresy bývaly pro ně terra inkognita a já se mohl občas i trochu dmout skromnou pýchou.

Když zhruba po roce jsem byl povolán bránit vlast, netušil jsem do jakého prostředí to přicházím. Zvyklý ze školy i ze zaměstnání  brát věci s humorem a dělat si legraci i ze zdánlivě vážných a důležitých (jak pro koho) věcí , mi přivodilo konflikt ještě v tzv. přijímači po asi 2 týdnech a  to s desátníkem Orságem, který s tím šel za politrukem. Ten mne obvinil z toho, že určitě jsem chtěl utéct z Českého Krumlova za hranice. Nechtěl nebo nemohl pochopit, že cíl cesty se nováčkové dozvěděli až ve vlaku z Budějovic do Krumlova. Když to své tvrzení ppor.Cintl cintal asi potřetí, dopálilo mne to a řekl mu docela upřímně, že kdybych to byl měl v úmyslu, tak nebudu čekat, až pojedu do kterési díry. Tím jsem si zřejmě zadělal na své přeložení nikoliv však hned, ale až to přežvýkaly postupně orgány vyšších úrovní po takřka třech čtvrtletích a to k „arbeitskomandu“ do Svaté Dobrotivé. To však nevadilo veliteli praporu, aby mne nenechal ve své kanceláři na rýsovacím prkně dělat každý měsíc plány bojové přípravy (takže je měl nejlepší u pluku a já jsem zase na oplátku veliteli roty mohl sdělit, na co se má připravit). Nakonec jsem pak na tom byl lépe, než s rotou těch blátošlapů v boletickém výcvikovém prostoru.

S kolegy v konstrukci jsem stále udržoval styk, abych po návratu z vojny mohl pokračovat ve svém přeškolování na konstruktéra jednoúčelových strojů a zařízení pro elektronický průmysl, Dostal jsem samozřejmě už odpovědnější práci, ale to „poraděnkování“ písařkám mi zůstalo, i když se staré ándrvúdky začaly měnit na modernější Zety. Nejsem si zcela jist, že by písařky byly spokojeny vždy s tím, co jsem chtěl a co jsem byl na rozdíl od mnoha kolegů a vedoucích schopen i praktickou ukázkou předvést. I svou diplomovou práci po ukončení večerního studia na ČVUT jsem si napsal sám a to už nikoliv na „andrvúdce“, ale na nové Zetce. To nebylo z ekomickofinančních důvodů, jen praktické využití zkušeností při opravě překlepů a úpravě formulací, rozvržení a řazení textu. Možná to pomohlo i několika málo kolegům, kteří to následně také zkusili, když zjistili, že vysvětlování cizích slov a jejich transkripce zabere často více času.
S určitým časovým odstupem se ukázalo, že celá řada u nás vyvíjených a vyráběných zařízení nemůže bez moderních měřících a řídících prvků a systémů vůbec pracovat a tedy existovat. Základem těchto poznatků byly jak řídké a vzácné zprávy ze zahraničí, tak i požadavky tuzemských zadavatelů vývoje nových technologií a zařízení. Nutnost dodržování přesných rozměrů, množství, obsahu příměsí, času aj. pro zajištění reprodukovatelnosti se již nemohla spolehnout na kvalifikaci a schopnosti všech jednotlivých článků výroby a hlavně „lidského činitele“. A tak vznikala např. u nás v Elstroji řada jednotek programového řízení JPR  8 a 16 a po nich SAPI, systém automatického pořizování informací. To už byl vlastně malý počítač s přenosným televisorem jako displayem. Něco obdobného dělal ZAVT i jedno moravské JZD, jehož výrobku se přezdívalo Slušochod. Postupem času při naléhavosti potřeb se z 8mibitových jednotek přešlo na 16tibitové systémy s klávesnicí jako u elektrického psacícho stroje srovnatelné a kompatibilní s počítači IBM PC XT. Výrobky zahraniční provenience byly tehdy přístupny jen majitelům devizových kont a teprve po „plyšáku“ (jak bývá někdy pobilakovské období nazýváno) i korunovývm tuzemcům.

A tak jako v minulosti jsem po starší sestře dědil Underwoodku, tak dnes po dceři dědím počítače, které, ač již mívají něco za sebou, tak stále mají dobrou kondici a pomáhají mi držet krok s dobou (pozn. autora: po pravdě řečeno, trochu přece jen pokulhávám). Češtino, drž se! Mejlování, gúglování, to už je legrace. Ale bez této  techniky bych se byl tak relativně snadno při vyhledávání rodokmenu nedostal do roku 1653, kdy se v Poohří objevil po třicetileté válce první JiříLhotský. Odkud s mladším bratrem Janem přišli, lze jen hádat. Matriky také ještě neexistovaly, policejní úřady jakbysmet a s berněmi se v celém mocnářství, nejen v Čechách, znovu začínalo. Takže prvním pramenem pro mne byly pozemkové záznamy dietrichštejnského panství. Trochu jsem si pak oprášil znalosti z primy a sekundy libeňského gymnasia, protože všechny texty byly psány tzv.kurentem, nikoliv latinkou, jak to bylo v německy mluvících mocnářstvích dlouho běžné. Tak tedy zvládnout všechny nástrahy těch starobylých textů by bez moderní techniky bylo neporovnatelně složitější. Na ně už, jak jsem hluboce přesvědčen, bych neměl a ani snad nemohl mít dostatek času.

Ing František Lhotský, 9.1.2016