Paběrky vzpomínek a úvah z doby před vojnou a hlavně po ní.

Vzpomínky na slasti a strasti spojené s vojenskou základní službou a stručně uvedené do určité souvislosti s některými zážitky z doby předškolní, školní i počátku zaměstnání jsem si dovolil  parafrázováním díla Gaia Julia Caesara nazvat Komentáři.  Avšak komentovat, zmínit či uvést souvislosti se sluší i řadě dalších rodinných a osobních styků, příhod a záležitostí, které se mne přímo či nepřímo týkaly. Uplynula sice již delší doba od prvního sepsání původních vzpomínek a ještě delší od oněch událostí a příhod, avšak vynořuje se tu obtížně zodpověditelná otázka, zda si pamatuji správně časovou souvislost i příčiny, skutečný sled a návaznosti líčených zážitků. Hodnoceno zpětně se může s odstupem  průběh a následek zdát jasnější, humornější nebo dokonce vážnější, než se jevil dříve. Samozřejmě můžu dnes ony děje s odstupem času poněkud zkreslit, dotvářet a vykládat trochu jinak, než je třeba vnímali druzí účastníci děje třeba podle míry případného dopadu na ně i okolí. Nikdy jsem netoužil být historikem a proto až s velkým odstupem mne napadlo ty okamžiky a souvislosti podat tak, jak jsem je snad skutečně vnímal a jak jsem si je nyní znovu vybavoval. Ostatně dějiny nejsou přece nic jiného, než posloupnost dějů poté, když ony nastaly a my jsme je pak byli schopni vnímat. A zapamatovat si je. Snad. Ten Němec, co babičce schovával brýle, se mi dosud spíše vyhýbal.Nemám v úmyslu vytvářet nějakou osobní apologetiku. „Čo bolo, to bolo, terazky …“ je to již na papíře. Laskavý čtenář nechť si to přebere podle svého.
Vlastně teprve nedávno jsem se po více jak 65ti letech z právě vydaných vzpomínek na básníka Jiřího Karena (vlast. jménem Ladislava Podmeleho) dozvěděl, že moje nejstarší sestra Věra za války v r.1944 těžce onemocněla TBC, ač již byla 12 let postižena následky dětské obrny. Rodiče zřejmě chtěli nás, další dvě děti, ochránit nejen zdravotně, ale i před lidskou zlobou a tak pro nás to byl jenom těžký zápal plic. A pak po válce to snad byl podpůrný důvod pro povolení její léčby a studia ve Švýcarsku. Když později při povinném tuberkulinovém testu se zjistilo, že mám protilátky a nemusím být očkován, prohlašoval jsem na středisku pravdivě, že nevím, jak jsem k zjištěným kalcifikacím přišel. Nedávno pak, když jsem se začal zajímat i o předky se strany matčiny, jsem zjistil, že naši mlynářští předkové z Podviní na úbytě trpěli i umírali. Alpský vzduch sestře nepochybně prospěl, a tak po únoru 48 se do zakouřené Prahy nevrátila, což jí režim přičetl k tíži. Nám sice občas také, ale jednou mi to prospělo. Bylo to již po mém návratu z vojny, když jsem byl zavolán do vrátnice, kde se mnou chtěli hovořit dva muži. Vcelku bez obalu, po sdělení „my jsme z bezpečnosti“ a „hledáme schopné, mladé lidi“, mi nabídli možnost dobrého zaměstnání a kariérního růstu. Sice mme to překvapilo, ale snažil jsem se nedat to znát. Rychle jsem zareagoval a sdělil jim, že to asi nepůjde, protože moje sestra žije v zahraničí bez souhlasu našich úřadů. Zdáli se býti překvapeni – věděli, nevěděli, neřekli. „Tak Ti děkujeme, soudruhu, žes nám to řekl. To víš, my bychom si to stejně zjistili,“ a odešli. Takové nabídky se asi neopakují a dali již pokoj.
Rodiče se s řadou známých již před válkou pravidelně scházeli jako řada podobných stolních společností v restauraci U Bumbrlíčka proti novoměstské radnici. My děti jsme se pravidelně pak těšívali, že nám přinesou něco dobrého na zub, „do papírku“, jak jsme říkali. Kromě různých obchodních přátel a strýce Oldřicha to byla jedna bývalá spolužačka naší máti a její manžel, před válkou a po ní škpt. g. št. Votava. Jejich děti byli našimi vrstevníky a měli jsme k sobě vztah jako bratranci a sestřenice, strýčkové a tetičky. Trochu sarkasticky, ale bolestně říkala po Únoru tetička s dětmi, že strýček zemřel na tu rakovinu včas. Pak mi to vysvětlili. Byl totiž pracovníkem 5. Odd. gen. Štábu, jehož sadistickým náčelníkem se stal pověstný Reicin. Sichr je sichr, řekla si tetička a na radu Honory, manželky suspendovaného náčelníka intendance gen.Zapletala se vrhla na činnost ve Svazu protifašistických bojovníků, co rodinná příslušnice – manželka skutečného odbojáře. Což pak pomohlo i bratranci, aby přes předchozí činnost ve studentské antimarxistické skupině mohl dodě- lat strojařinu. Za vojenskými pekárnami pod Prašným mostem měli důstojníci zahrádky a chatičky pro pěstování zelovocu a kytiček a kde se dalo hovořit bezpečněji, než ve služebních bytech. A tam jsem tehdy vyslechl humornou příhodu, jak pan generál převezl kontráše (nebo estébáky?), kteří ho trvale hlídali. I když šel totiž z nedalekého bytu pěšky na zahrádku, ploužil se za ním Tatraplán s nejméně dvěma bystroočkami. A stalo se, že mladý Zapletal si našel dívku z Moravy a měla být svatba. Na Moravě. Syna nesledovali, Honoru také ne a ti tedy mohli bez problémů odjet vlakem. Pan generál, který měl svůj vůz, Tudora, kdesi v nějaké garáži, zůstal doma. Pak kolem osmé přijel před dům nějaký Tudor, vystoupil z něj nějaký muž v montgomeráku a klobouku naraženém do čela a vešel do domu. Za chvíli zase taková postava vyšla z domu, sedla do vozu a odejela. Pan generál na svou pravidelnou dopolední procházku či nákup nešel a nešel. Prý bylo skoro poledne, když bystroočkům to začlo být divné a tak vešli do domu a zazvonili u bytu. Otevřely se dveře a za nimi stál bývalý šofér Zapletala, který samozřejmě nevěděl, kde by generál mohl být. Nakonec to nějak vypátrali  a tak na svatbu přijeli s křížkem po funuse. Vydrželi tam však hlídat několik dní a byli po tu dobu zdrojem obveselení místních, když koupání chtiví svatební hosté byli na polní cestě doprovázeni ploužícím se „hlídacím“ povozem.
Mundus vult decipi, ergo decipiatur, jak nám v septimě řekl náš latinář, pan profesor Koc. Tedy, chceli být svět klamán, vyhovme mu. Systém klamal „masy“ (nebo, jak by dnes řekl Miloš, obyčejné lidi) a tak mu tyto vracely zpátky. Někdy ovšem jenom tím, že nechtěly riskovat obvinění ze záporného postoje k „budelu“ (zkratka parodující budovatelský elán). Když se totiž na řadě vedoucích míst ocitli lidé s jen  kádrovým zázemím místo s odbornými znalostmi, mohlo snadno dojít k nechtěné sabotáži socialistického úsilí o naše lepší příští. Názorný příklad nám přednesl jeden docent z katedry obrábění. Žil, byl v Rudém Letovu jeden hrdina socialistické práce, frézař, který usiloval o vysoké plnění norem, bez ohledu na to, zda technologický postup byl předepsán správně. Objevila se tehdy informace o nové metodě rychlostního obrábění s použitím nástrojů s negativními řeznými úhly. Náš hrdinný zlepšovatel byl oslavován nejen na stránkách podnikového tisku, ale hlavně toho vládního spolu s výzvami o následování. Najednou v tichosti tato metoda vyšuměla. Při jejím použití na klasických přesných frézkách v letecké továrně se prý onomu hrdinovi podařilo vyrobit jejich zničením škodu za desítky tisíc. Tento negativní, ale názorný příklad, se mi podařilo později několikrát úspěšně použít – ovšem bez velkého halasu – když se začala propagovat racionalizace všech možných činností hlava nehlava a já dostal za úkol některé uvést do života.
Možná se hodí právě zde navázat na závěr mých dřívějších „Komentářů“, kde jsem se pokusil stručně shrnout své příhody po návratu do civilu. On ten souhlas s mým večerním studiem a razítko „pomocný kádrový referent“ na přihlášce místo ředitelského nebyl tak úplně za hubičku. Láďa, můj šéf, dostal totiž partajní úkol: rozhýbat organizaci Svazu mládeže v Elstroji. Koho ze členů pověřit či spíše ukecat? Věděl z mého živočichopisu, že na gymnaziu byla tato organizace od r.1949 dobrovolně povinná a že tedy nepochybně jsem měl a možná mám legitimaci. Měl jsem ji schovanou, byť s jednou jedinou vlepenou (a zaplacenou) známkou. Tak jsem byl vlastně 6 let čestným členem. Víc po mně vlastně ani nikdo moc nechtěl. Posílat včas a pravidelně vyplněná hlášení, ZV ROH pumpnout o vstupenky na něco atraktivního a občas se sejít , aby se o nás vědělo. Stejně dvacátýmsedmým rokem věku tato lakýrnická živnost přestala, neboť jsem snadno zdůvodnil nutnost věnovat se studiu, abych byl závodu přínosem.
Hlavní důvod výše uvedené aktivity však tkvěl v něčem jiném. Manželka, která se chtěla po promoci věnovat ORL, mít šanci na zdravé dítě a i pečovat o churavějící matku, odmítla umístěnku od Povereníctva zdravotnictva do léčebny TBC v Prednej Hore při Muráni, byť to bylo v zámku bývalého rumunského krále. Vyhrožovali jí odejmutím titulu, zákazem výkonu lékařského povolání a předvedli to i vyhazovem z neplacené stáže ve vojenské nemocnici..Trochu se pousmálo štěstí tím, že právě v této době byl katastrofální nedostatek zubních lékařů a dentistům zakázali trhání zubů. Ministerstvo vypsalo proto na zubní klinice přeškolovací kurzy pro absolventy všeobecného lékařství a abychom to snad trochu pojistili, dohodli jsme se, že změní příjmení – že se vezmeme dříve, než jsme původně plánovali. I když zubařina nebyla její hobby, bylo to řešení, ale zase  jen na jeden rok. Po absolvování se problém s umístěním zvláště v Praze a blízském okolí opakoval. Na štěstí jedna její kolegyně z kurzu, která nastoupila do Avie, se provdala a chtěla za manželem do Hradce. Ředitel OÚNZ Praha Sever Mudr.Tyncl ji však nechtěl bez náhrady pustit.Ale ona flekovala –„Já náhradu mám!“ Byla skoro ruka v rukávu. DrTyncl si nechal Bedřišku zavolat a informoval ji, že požádal o posudek z místa bydliště: „Co to tam máte, prosím Vás, za sousedy?“ Stručně  ji sdělil, co mu MNV poslal a řekl:“Heleďte, já jim píšu, že Vás umísťuji do dělnického prostředí, které na Vás bude jistě mít kladný vliv a že se zapojíte do činnosti Červeného kříže. Platí?“ Slovo dodržel a časem,  když zemřel dentista v Dolních Počernicích, se mohla manželka přemístit blíže k bydlišti a mít více času i pro naši dcerku. I když doslovný text posudku se nám dostal do ruky až při vracení kádrových materiálů po plyšáku, dozvěděli jsme se detaily o textu a původcích takřka obratem. Manželka totiž chodila za studentských dob zpívat do místního kostelního sboru v Kyjích a spřáte- lila se tam s jednou ne o mnoho starší paní Marií, která pocházela z partyzánského kraje od Ťarchovej. Její manžel byl postarší pracovník Charity, ale v Kyjích byl členem partajního výboru. Přesto, nebo právě proto přišli informovat, co kdo napsal a na které sousedy a jejich místní  příbuzné s literárním talentem bychom si měli dát pozor. Někomu to asi přišlo líto že dcera, jinému že neteř u maturity neprošla, zatímco sousedovo dítě to dotáhlo dál. S paní Marií posedět bývalo často zajímavé. Jeden z jejích bratrů Hanuliaků, byl za války partyzánem, pak se dal nabořit k SNB, měl být krajským náčelníkem v Košicích a nakonec za Husáka náměstkem ministra vnitra. Když se jeho syn zde v Praze ženil se zbožnou krajankou, nastal problém. Na svatbu měl přijít i sám Gustáv, ale nevěsta chtěla mít svatbu i v kostele. Nejen malý český, ale i slovenský člověk najde řešení. Po civilním obřadu na radnici jeli svatební hosté včetně Nejvyššího do hotelu na oběd a mladí jako k fotografovi. Do nedalekého kostela. Té čtvrthodinky si prý nikdo ani nevšiml.
Ještě v době, kdy jsem do Vršovic jezdil tramvají č.19 a průvodčí procházeli vozy, sloužíval na této lince starší sympatický člověk, populární hlavně hláškou po průjezdu Mezibranské : „Náměstí I.P. Pavlova, dříve krále Alexandra, dříve zum blinden TOR - u Slepé brány, dříve krále Alexandra, dříve u Slepé brány“. Časem mu to někdo asi rozmluvil, nebo ho poslali na odpočinek. Ale to centrum mělo štěstí na více groteskních příhod. Asi dvakrát byl fofr kolem Práce, která vydávala a tiskla humoristický (někdy) časopis Dikobraz, který býval v den vydání vystavován ve výloze jejich knihkupectví. Autorovi kresby se tam jak ve skrývačce podařilo zkarikovat někoho ze státníků. Prý pak chodili esenbáci i po odlehlých trafikách a zabavovali výtisky. Nebylo ušetřeno ani nakladatelství a knihkupectví Melantrich, když se pravidelně ve čtvrtek upravovala výloha po vydání nových tisků. Tam se prý jednou sešly vedle sebe „Chceme žít“ od nějakého českého autora, od sovětského spisovatele Ažajeva „Daleko od Moskvy“ a do třetice od pokrokového amerického Howarda Fasta „Ve stínu mrakodrapů“. Tak to tam vydrželo půl dne, než si  nějaké bystré oko všimlo neobvykle velkého shluku potenciálních čtenářů. O pár let později, když již byl na křižovatce Václavského náměstí s Vodičkovou a Jindřišskou vybudován podchod, prodával v něm Večerní Prahu kamelot, který byl asi tak trochu mente capta. Ten se snažil podnítit zájem kupců vyvoláváním titulků uveřejněných zpráv na jednotlivých stránkách. Občas se mu povedly různé perly jako „Dvacetpět let budování socialismu“ – „A přece se pořád krade“. Zda, kdo a jak mu to rozmluvil, není známo, ale prodával tam ten plátek stále dál. Možná i některý z dozorových orgánů pochopil, že dobrá zpráva je především dobrá. Nakolik je dobrá, už není podstatné.¨
V podstatě podobně, i když v obráceném smyslu působí neštěstí či smůla.  Ty je lepší pocítit v průběhu okamžiku, než je zažívat po kouskách po dlouhou dobu. Lineární pokrok, jak nám ho všechna masmédia předkládala, byl jen politickou představou orgánů, nikoliv však obecně platným pravidlem a všeobecně vnímanou skutečností. Samozřejmě jsem se nesnažil dráždit hada bosou nohou, ale postupně jsem se naučil číst titulky a obsahy článků pozorně, dokonce si vhodné i občas zapamatovat a využít toho jako uvědomělou a obtížně napadnutelnou kritiku, názor či připomínku. Bylo to už delší dobu po Šikově éře a po přijetí tzv. Souboru opatření, když mne šéf poslal za podnik na jakýsi technickohospodářský aktiv na Praze 10. Měl jsem tehdy ještě v dobré paměti asi týden starý článek ve „světovém formátu“ (ostatní noviny se musely spokojit s menšími rozměry) o současných ekonomických problémech a potížích. Stále se opakujících a přetrvávajících. Přednášející chtěl po svém aktivistickém mobilizujícím úvodu vyvolat tvůrčí diskusi k naplňování onoho Souboru, ale nikdo se nehlásil. Většina totiž už měla po pracovní době a naproti prý měli dobré pivo. Nebylo to tím, že bych si byl hrál na neohroženého kritika současných nedostatků nebo optimistického propagátora světlých zítřků, ale také jsem chtěl jít na čerstvý vzduch a domů. A tak do trapného ticha jsem povstal a onomu referentovi odkudsi z městských orgánů jsem u vědomí obsahu zmíněného článku řekl: “To víš, to je asi tím, že je to jen soubor jednotlivých opatření, že to není ucelený systém.“ Přednášející se zarazil. Nevěděl, jak reagovat, aby se nedopustil chybného výroku přiznáním, že všechno je trochu jinak. Po chvíli hrobového ticha zazněla poněkud skleslým hlasem jeho odpověď: „Asi máš, soudruhu, pravdu.“ Tímto výrokem aktiv skončil. Snad to, že jsem ono hodnocení pronesl naprosto klidně, protože jsem věděl , odkud ho mám – asi na rozdíl od všech ostatních přítomných – zapůsobilo tak rozhodně. Chvilku to bylo pro mne skoro opojné, až venku na ulici mi došlo, že při dobré vůli by to mohlo být vykládáno jako rafinovaný protibudovatelský výrok a sabotáž mobilizace pracujících mas. Takže jsem to rychle přestal považovat za úspěšný výsledek svých schopností a čekal, co se z toho vyvine. Nestalo se naštěstí vůbec nic,  protože možná i referující nechtěl přiznat zodpovědnost za takovýto trapný konec aktivu, který měl masy povzbudit nebo probudit. Ostatně nejvíc rozmazávané nejvíce páchne. Přece jenom platí, že předpovídat je těžké, zvláště když se jedná o budoucnost. Přesvědčil jsem se postupně o tom, že brát vážně oficiální plánovací dokumenty a předpovědi je naivita a hloupost. Můžete to i říkat, ale musíte vědět kdy a komu, protože je jen málo těch, kteří by se k tomu přiznali. Ale byli nakonec i takoví, kteří tvrdili, že to s jejich strany byla rafinovaná sabotáž.
Možná si dost lidí pamatovalo na Novotného halasné tvrzení, že bytový problém bude vyřešen do r.1970, ale kdo se odvážil v 80-tých letech ono usnesení připomínat? Ono takovéto plánování (a dnes to není o mnoho lepší) je obvykle jen přesné počítání s nepřesnými čísly opřenými vesměs o staré údaje. Šlo spíše o tu omáčku kolem a o následnou trestnost či beztresnot. Vzpomínám si na jeden radioaktivní vtip z r.1981, kdy se u nás začaly organizovat mohutné oslavy 60-tého výročí založení rodné strany, aby světlá minulost zakryla pochmurnou přítomnost. Tehdejší americký prezident si v lednu prý nechal předvolat nejschopnějšího agenta CIA Kingsleyho, dal mu milion dolarů a úkol zničit naše prosperující hospodářství, režim a k tomu cíli vytvořit akceschopnou protistátní organizaci. Kingsley sebral peníze a protože o kvalitách protirozvědných orgánů u nás a jejich metodách věděl na rozdíl od Bílého domu své, zmizel kamsi do jednoho z pacifických rájů. Když půl roku o sobě nepodával žádné zprávy, byl vyslán další expert do Československa, aby prověřil výsledky Kingsleyovy činnosti. Ten se vrátil během tří týdnů a okamžitě byl přijat ve Washingtonu D.C. „Mr. President, Kingsleyho jsem nenašel, je zřejmě dokonale zakonspirován. Podle toho, že všude jsou ohromné nápisy KSC a podle stavu jejich ekonomiky soudím, že vytvořil dokonalou Kingsley´s Sabotage Corporation !
Nebyl jsem zřejmě jediný, kdo si myslel, že prognostici se svým akademickým ústavem jsou možná dokonale maskovaní Kingsley´ho lidé nebo rafinovaní sabotéři, zvláště když se přihlédlo k výsledkům působení Valtra Komárka na Kubě. A přihlédneme-li dnes, více jak 20 let po plyšáku (to přece nebyla žádná revoluce, natož sametová – samet je příliš ušlechtilá a noblesní tkanina), ke zvolení Komárka za čestného předsedu sociální demokracie, ke způsobu a činnosti Valtrových žáků a odchovanců, můžeme dospět snad jen k žalovatelným výrokům. Socialismus marxistický, sociálnědemokratický či občanský byly a jsou přeceněním schopností lidí porozumět probíhajícím změnám v jednotlivých společenstvích i ve vesmíru. Nebo je to jenom realistické vyhodnocení jejich jejich rozhledu? Ostatně, proč již tenkrát před více než 30ti lety byly kapitalistické země na pokraji propasti? Odpověď je jasná a jednoduchá. Dívaly se na nás dolů. Objektivně musím přiznat, že přece jen jeden velký rozdíl tu je a to ten, že není i přes nářky na úplatnost těch či oněch orgánů a úřadů tak jednoduché odstranit všechny ty, kteří některým nekalým praktikám a šmejdům překážejí. Je nepochybně pravda,že se často o takových aktivitách nepíše, protože by možná té či oné tiskovině mohl vyschnout zdroj informací nebo dokonce peněz. Za socíku třeba existoval určitý počet lidí, kteří byli za nějaké zásluhy nebo možná i schopnosti jmenováni i docenty. Ovšem neučili, nehabilitovali se, neobhajovali žádnou vědeckou práci, bylo to rozkazem strany a vlády. Po plyšáku se tyto tituly občas ještě našly i na dveřích kanceláří některých činitelů. Když seriózní a kvalitní vysoké školy a univerzity přijaly pravidlo, že zvláště profesor (jak na škole universitního typu nebo technického) musí vykonávat i pedagogickou činnost (přednášet, zkoušet, vychovávat další generaci), bylo to možná jednomu líto. Je zajímavé, že jedna jediná škola to v statutu nemá.
Ještě jako večerně studujícího si mne zavolal tehdejší nově jmenovaný vedoucí technického úseku ing.Valentin Weinzettl, který před tím vedl skupinu konstruktérů vakuových zařízení a příslušných samostatných dílů. Jeho předchůdce Maleček odešel do nějaké projektové organizace s klidnějším režimem, kde dostal příležitost podílet se na přípravě a stavbě nějakého nového závodu. Ve Valdově kanceláři seděl nějaký starší muž, kterému jsem byl německy představen. Byl to jeden z techniků a konstruktérů firmy Hochvakuum Dresden, která tehdy začala v bývalé NDR obnovovat výrobu a vývoj elektronek, žárovek atd. „Podle pokynu Rožnova mu máme vyjít vstříc, německy asi ještě umíš, tak se mu věnuj. Výkresy hořáků, ventilů a podobných elementů mu můžeme dát.“ Tím počala moje občasná činnost na poli tzv. dvou- a mnohostranné vědeckotechnické spolupráce členských zemí RVHP, protože bylo podobným způsobem zjištěno, že umím  i azbuku. I když ona zkratka RVHP byla v soukromí vykládána jako „rozum vyvezli, houby přivezli“, přece jen jsem to mohl využít k zorganizování jazykových kursů němčiny a ruštiny za peníze závodu a odborů a to i v pracovní době. Šlo jen o to, abychom byli alespoň tři a to se tak tak podařilo. Bylo to s podivem, ale zájem větší nebyl. Že by to bylo bývalo tím, že termíny běžných pracovních úkolů se kvůli tomu nemohly měnit a že jsme od jazykářek dostávali domácí úkoly? Možná manželky těch druhých nebyly tak tolerantní.
Na mnoho- i dvoustranná jednání byla dost složitá příprava prostřednictvím generálních ředitelství a resortních ministerstev. Všechny texty, stanoviska, nové návrhy, změny musely být připraveny a vrchností schváleny předem, takže každý účastník se mohl i jazykově dostatečně připravit předem. Při mnohostranných jednáních se postupovalo zásadně podle abecedy – tedy azbuky.Tam je „G“ (Germanskaja dem.rep.) dříve než „Č“ a protože názory, návrhy i závěry k technickým záležitostem se strany NDR se shodovaly nebo velmi blížily k českým, byla to v případě výpadku nějakého slova výtečná nápověda předem. Ostatně hlavní písemné materály se na místě stejně nemohly měnit. Takže obrazně řečeno stačilo většinou říkat „soglasno s protokolom“ nebo „Nět vozraženij“. Jen výj imečně mohlo projít odložení nějaké věci na příští jednání. Někdy došlo i k trochu komickým situacím, když se projednávaný problém (materiál, součástka, přístroj) u našeho mocného spojence vyvíjel, vyráběl anebo dodával organizací jiného rezortu. Zatímco u nás se vesměs vše týkalo oboru elektroniky a speciálních technologických zařízení, v sojuzu to nebylo jenom ministerstvo elektrotechnického průmyslu (s kterým byla mezivládní dohoda), ale i další jako spoje, obrana, chemie a akademie věd. Ale s těmi naše ministerstvo dohody o spolupráci nemělo. Zda byla snaha a zájem nebo nikoliv a s čí strany, se mi nepodařilo dozvědět. Je to prý složité…..Jeden příklad za všechny. Křemíkové desky v procesu výroby při vytváření povrchových vrstev procházely v difuzních pecích za vysokých teplot velkoprůměrovými rourami z taveného křemene vysoké čistoty – horského křišťálu. Ačkoliv kdesi v Pamiru či Altaji ho dobývali, zpracovávali a tamním výrobcům strojů pro polovodiče dodávali, naše ministerstvo elektrotechnického průmyslu nemělo mezistátní dohodu o spolupráci s jejich ministerstvem chemického průmyslu, kam zase patřil příslušný ruský PZO, který dokonce jednou onen artikl vystavil v jejich pavilonu na Sibiřském náměstí v Dejvicích. Nebylo to předem projednáno a stvrzeno mezivládní dohodou, tak přes to nejel vlak. Asi bylo snazší pro Rožnov i ministerstvo sehnat devizy, někdo z KOVO vyjel za hranice všedních dnů a udělal kšeft asi i s horskou přirážkou.
Ještě jednou se ve svém meditování o dávné minulosti vrátím do roku 1958. Prokousával jsem se tehdy pružností a pevností a do toho přišlo předvolání na vojenské cvičení. Naštěstí to bylo do blízkých Klecan, snadno dosažitelných na motorce. A pak tam byla mezi vojáky přece jenom jistá elita – piloti, i když jen pozorovacích letadel a vrtulníků. Motorku jsem tam měl uloženou u známých jedné kolegyně a tak jsem nemusel riskovat případné diskuse při cestování autobusem . Další příznivou okolností bylo to, že v rotě bojového zabezpečení nám velel mladý poručík, kterému už po krátké době aktivní služby bylo jasné, že na takovém „polním“ letišti , byť mezi modrými, on, zelený, velkou budoucnost nemá. A tak nás vždy ráno vyvedl z prostoru letiště ven do přírody, tam nám předvedl, co je předmětem cvičení v daný den a byl klid k besedování. Když si všiml skript, která jsem usilovně konzumoval, svěřil se, že už projevil podobnou touhu studovat dálkově stavařinu, ale že by mu povolili nanejvýš konečnou specializaci stavby letišť. Jen nevěděl jak do toho, když byl vlastně stále v zajetí modrozelené klece. A protože na strojárně byla tehdy na studijním oddělení úžasně ochotná a milá starší dáma, která pro nás, večerníky a dálkaře, byla ochotna dělat možné i nemožné, naložil jsem ho na motorku a odvezl na Karlovo náměstí. Sehnala mu potřebné informace i formuláře od kolegyně ze stavební fakulty, přidala řadu praktických rad a zkušeností a tak já na závěr vojenského cvičení jsem byl za vzorný výkon služby povýšen na nejvyšší možnou šarži pro mužstvo – na svobodníka. A pak o 4 roky později, když jsem již obhájil práci na téma „Montáž systému Ge triody“, jsem byl znovu předvolán bránit vlast, ohroženou vývojem v karibské oblasti. Ti v turnusu před námi to měli horší,  leželi na čáře v zákopech. Tomu jsme se vyhnuli, ale armádě zas docházely prostředky na ošacení, ubytování a stravu, takže při pochodu do cvičebněoddychového prostoru mimo Mladou Boleslav jsme připomínali již rozpuštěné PTP. V této době mi přišlo oznámení o datu promoce na začátku prosince. Sympatický nadporučík, který nás měl na povel, sice zařídil potřební uvolnění a doklady, ale doporučil, abych se doma převlékl do civilu. To, do čeho jsme byli totiž oblečeni, by snad mohlo být považováno za provokaci. Ostatně ze stejných důvodů – přečerpání rozpočtu – nám cvičení o tři týdny zkrátili a na vánoce už jsme pak byli doma. Jenom po návratu z promoce do boleslavských kasáren jsme místo jakéhokoliv výcviku zaujali výchozí bojovou pozici na okraji města ve skryté restauraci, kam zaručeně žádné kontroly nechodily.
Nejen tzv. mnohostranná, ale i jen dvoustranná spolupráce s podniky ze zemí RVHP měla svá zkostnatělá pravidla nebo alespoň zvyklosti, jejichž existence včetně dodržování se vzpíraly logice uvažování technika. Vakuářská skupina kolegy Mrázka, která tehdy patřila do mého oddělení racionalizace, dostala za úkol vyvinou zařízení na produktivnější výrobu termosek pro jeden valašskomeziříčský závod. Dosavadní poloruční způsob s použitím Hg emulze nebyl ani zdravotně vyhovující, ani produktivní. Když jsem udělal rešerši na stav v okolních a zvláště dosažitelných zemích, zjistil jsem možnost získat informace v podniku Technisches Glas, Ilmenau v NDR. Sedl jsem k papíru, napsal zdvořilý dopis řediteli onoho podniku a nechal ho odeslat. Asi za dva týdny jsem byl předvolán k řediteli závodu Horálkovi. Ten skoro vyděšeně a rozhořčeně se na mne obořil: „Člověče, jak si to můžeš dovolit psát přímo generálnímu řediteli? To nemůžu ani já! To musí jít minimálně přes naše generální ředitelství v Rožnově nebo možná přes ministerstvo!“ „Tak já se polepším. Stejně nám na GŘ musejí zajistit cestu“, dovolil jsem si odbýt námitky. Výsledek však byl úspěšný, Jirkovo zařízení chodilo a byl klid.
Těch asi 330 zaměstnanců u nás v Elstroji a asi podobný počet ve strojírně rožnovského podniku nemohlo pokrýt potřeby nových technologií v mikroelektronice. V Piešťanech byly ty počty podstaně menší. Ostatní Tesly a jejich případné strojní a elektro dílny byly orientovány jinak a nestačily stejně pokrýt často ani údržbu, natož vývoj a výrobu nových zařízení pro nové výrobky. Proto strana a vláda rozhodla, že převodem Výzkumného ústavu mechanizacie a automatizacie v Novém Městě nad Váhem z rezortu všeobecného strojírenství dodá mikroelektronice významnou pomoc. Na tuto cestu dostala VUMA nového ředitele, ing Fero Slaninu, prý bývalého povereníka. Na služebních cestách hrál hrozně rád mariáš, ale když někomu jinému padal lepší list, bývalo s ním těžké pořízení. „Takhle se to přece nehraje“, zuřil. Prostě nebyl technik, byl jenom ekonom. Asi této sortě lidí bylo obtížné nebo dokonce nemožné přiznat sobě, natož druhým, že jsou některé věci složitější, že znalosti jednoho oboru nestačí v jiném,  a že ne všichni přítomní jsou jejich podřízenými. Vnější svět i organizace průmyslu a následně tedy i jednotlivých koncernů (nově zavedeného organizačního členění pro dosažení světové úrovně aspoň v něčem) se přece jen i v rigidních poměrech měnily.
 Nutnost dohánět úroveň světové technologie byla evidentní a tak nakonec i náš direktor pochopil, že mikropočítače, řídící počítače, hmotové průtokoměry, kamery a expoziční zařízení pro fotolitografii, epitaxní depozice křemíku či iontová implantace nemohou i přes dosavadní úspěchy a vynikající osobní schopnosti dělat jenprůmyslováci a řadoví inženýři. Ti nejschopnější potřebovali a chtěli pokračovat i při zaměstnání ve své vědecké výchově. K tomu nepotřebovali jenom to razítko, jako kdysi já, ale hlavně podporu a záruky zaměstnavatelské organizace. „Když to vezmeš na sebe, tak jim to podepiš“, řekl mi tehdejší direktor. Tak z toho byl časem jeden doktorát přírodních věd a tři inženýři kandidáty věd, kteří usilovali o držení kroku s potřebami rostoucí integrace polovodičů. To vedlo nakonec u vyvíjeného iontového implantátoru k nutnosti požádat o spolupráci na iontovém injektoru, který nikdo z našich akademiků a výzkumníků nechtěl řešit, pracovníky Institutu Většinskovo v Moskvě. To už asi byla pro mne jedna z posledních kapek. Když jsem se šel naší paní doktorce „pochlubit“, že jsem přestal kouřit, protože už mi to vůbec nechutná, tak mne sice pochválila, poslala na EKG a chtěla zavolat sanitku. Na II.interně na Karlově náměstí mne na koronární jednotce dali nějak do kupy, ale stále to nebylo ono. Až angiografie určila, že jediným řešením je operace, 3 bypassy a výměna zaměstnání za klub seniorů.