Vzpomínka na pohřeb Edvarda Beneše

 Bylo mi 18 let, když zemřel pan prezident Edvard Beneš.
 V těch dnech jsme šly s kamarádkou okolo vývěsní skříňky, kde bylo oznámení s květinou, že zemřel nějaký ministr v Sojuzu. Nás to rozčílilo, že rovněž zemřel náš pan prezident Beneš, ale o něm nebyla nikde ani zmínka,
 tak jsme do té skříňky koply. Viděl nás však jeden horlivý soudruh a hned
 nás udal. Za chvíli přišli dva policisté, starší páni, kteří dosluhovali a protože to bylo v roce 1948, nebylo ještě tak " dusno a rudo", tak je asi nechtěli vyhodit před důchodem, ale k tomu stejně zakrátko došlo a náš případ jim dali ještě" k dobru". Oni nás ti dva páni totiž zachránili, protože napsali do 
 protokolu, že jsme to učinili omylem v hádce.
 Chtěla jsem se o tom zmínit , protože my Češi odjakživa papežtější než papež, jak každý ví, ale mnoho let mě velmi mrzelo, že na to doplatili ti dva
 dobří policisté.
 Rozhodla jsem se , že pojedu do Prahy na pohřeb pana prezidenta. Tatínek mé kamarádky měl zahradnictví, tam jsem si objednala kytici růží, ale pan Řehák si nevzal ode mě peníze, když to bylo pro pana prezidenta.
 Jela jsem z Náchoda vlakem a asi v 11. byla v Praze. Tramvají jsem dojela na místo, jak mi poradil otec, který v té době v Praze pracoval.
 Když jsem přišla pod tu pláň, přede mnou se táhl průvod lidí až nahoru k mauzoleu. Trvalo mnoho hodin, než jsem se dostala až k památníku.V jednu chvíli začali ti lidé ustupovat a okolo pomalu projíždělo auto ve kterém seděla paní Hana Benešová s Alicí Masarykovou. Lidé začali plakat a podávali ruce do okénka auta. 
 Zapoměla jsem se zmínit, že v průvodu stáli lidé i v krojích moravských a slovenských.
Byl bezmála večer, když jsem stanula před katafalkem s otevřenou rakví, kde ležel pan prezident, doslova zasypán květinami. Okolo čestné stráže stály i sestřičky Červeného kříže, které od nás braly už zvadlé kytice. Lidé opět hlasitě plakali, dobře jsme si uvědomovali, že tady právě končí naše svoboda a Masarykův odkaz..