Příběh mého pradědy

Já (Michal): Dědo, proč pořád říkáš, že svoboda je těžká?
Dědeček: Protože to není samozřejmost. Víš, kdysi jsem vlastnil stavební firmu a nebylo to vždycky lehké.
Já (Michal): Ty jsi měl firmu? Bylo to fakt divné, já si myslel, že za komunistů nebyly firmy, nebo?
Dědeček: Po válce jsme stavěli domy pro lidi, kteří chtěli začít znovu, nebo aspoň jejich části, podle toho, co jim chybělo, nebo na co měli peníze. Víš, bylo to jiné než dneska; žádná IKEA, Jysk ani nic takového. Měl jsem patnáct dělníků, většinou přátel. „Byli jsme jako rodina,“ říkával jsem.
Já (Michal): Co se stalo?
Dědeček: V únoru 1948 se k moci dostali komunisté. Zpočátku jsem si myslel, že si malých podniků nevšimnou. „Nebudou se o nás starat,“ říkal jsem klukům, ale vlastně to dopadlo jinak.
Já (Michal): Co udělali?
Dědeček: Posílali úředníky do naší firmy, pořád se chlapů na něco psali a taky někdo pořád kolem staveb a díval se, co děláme. Obviňovali mě z vykořisťování dělníků a „nepoctivých zisků“. Já přitom své chlapy vždycky platil férově a na tu dobu byla práce opravdu velká vzácnost. Pamatuju si, že jsem jednou ve schránce našel oficiální dopis, jako neříkám, že to bylo úplné překvapení, ale stejně se na to nebyl připravenej.
Já (Michal): Jaký dopis?
Dědeček: Dopis, kde mi napsali, že mi firmu zabavují a převedou ji do nějakého státního družstva nebo čehosi, už si ani nepamatuju, jak se to jmenovalo. Takže firmy už nebyla moje. Držel jsem ten kus papíru a řekl babičce: „Vzali nám všechno.“
Já (Michal): Fakt? A co jsi dělal potom?
Dědeček: Nabídli mi práci dělníka a dokonce ani v mém oboru – na začátku jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, ale pak jsem si všiml že nikdo. Byly jsme parta lidí, kteří dělali něco jiného a skončili jsme jako dělníci ve fabrice a ani jeden z nás to nikdy nedělal! Už jsem nemohl rozhodovat o ničem. „Jsme nikdo,“ říkával jsem. Pak jsem nakonec skončil ve státním podniku. Stavěli jsme baráky a pak paneláky, všechny stejné, šedivé, podle státních příkazů. Kvalita nikoho nezajímala.
Já (Michal): To musela být fakt hrůza.
Dědeček: Bylo. Ale víš, co jsem si uvědomil? I když mi vzali mi víc než firmu, nevzali mi smysl života.