Dětství u řeky Svratky

Celý svůj život jsem prožila u řeky Svratky ve Veverské Bítýšce. V dětství jsem s rodiči a sourozenci žila ve srubovém domku opravdu jen pár kroků od tehdy nově vybudované hráze. Okolí Svratky bylo centrem zábavy naší obce i vedlejších Chudčic. Pod splavem u Tejkalova se mlýna se většina z nás naučila plavat. Pamatuji si, že jsme s dětmi z Chudčic dodržovali nepsané pravidlo: bítešáci na pravém břehu řeky, chudčičáci na levém. A svůj prostor jsme si důkladně hájili.

V zimě byla zamrzlá Svratka svědkem našich krasobruslařských kreací i nelítostných hokejových zápasů. Domů jsme se vraceli promrzlí na kost, ale zároveň moc spokojení. Zimy si pamatuji opravdu hodně mrazivé. Dokonce se nám častokrát podařilo využít toho, že Svratka zamrzla od Bítýšky až do Bystrce a my jsme mohli dobruslit až na okraj Brna.

Pamatuji si také jeden silný zážitek, kdy nám zamrzlá řeka ukázala svou sílu. Bylo další mrazivé ráno, když v tom nás vzbudilo klepání na dveře. Přišel dědeček Kříž s tím, že se celá rodina máme obléct a jít se s ním schovat do jejich hospodářského stavení na náměstí. Cestou jsme viděli tu spoušť. Koryto řeky bylo plné obrovských ledových ker, které dosahovaly až k vrchní hrázi. Nepohybovaly se vpřed, ale zůstávaly zatarasené a hrozilo, že koryto ucpou tak, že se voda vylije přes hráz. Prozíravý pan starosta správně odhadl situaci a požádal o vojenskou pomoc. Když už jsme byli schovaní v bezpečí, slyšeli jsme, jak se Bítýškou nesou silné rány. Začal boj s ledovými kusy ker. Ledy se za silného dunění, které trvalo několik hodin, začaly pomalu posouvat směrem k přehradě. Bylo vyhráno a my jsme si mohli oddechnout.