Příhody mé prababičky s ruskými vojáky

Rodiče mé babičky se narodili ve Zlíně a studovali v Baťově škole práce, kde bydleli na internátě a kde se také poznali. Oba se stali obuvníky a získali od firmy Baťa dělnický půldomek se zahradou. V době příběhu, který chci vyprávět, měli 2 děti – čtyřletou dceru Jarmilu a roční dceru Annu.

Moje babička se narodila v roce 1944 tedy téměř na konci války. Její maminka jí vyprávěla o příhodě s ruskými vojáky v roce 1945.

Jednou u dveří zazvonili ruští vojáci celí zablácení a úpěnlivě prosili prababičku, aby jim upekla celé prase. Moje prababička to samozřejmě odmítla s tím, že má dvě děti a v domě je málo místa. Asi po půl hodině přesvědčování se vojáci přesunuli k sousedům a ti jim to prase upekli.

Za nějakou chvíli ale prababička viděla, jak se jeden voják projíždí na dětském kole jako kdyby na žádném kole nikdy nejel. Stejně tak když měl někdo na ruce hodinky jako třeba moje prababička, tak na to koukali a říkali, že nic takového v životě neviděli. Nějakým nedopatřením se stalo, že večer u nás zazvonili znova a hrnuli se dovnitř, že se potřebují někde vyspat. Moje prababička s pradědečkem s tím nesouhlasili, ale to nikdo neřešil. Nakonec to podle slov mé prababičky tak. Že ruští vojáci spali na zemi v obýváku a vedle nich spala v postýlce má tehdy roční babička.

Prababička vyprávěla, že když v obýváku uklízela, tak tam bylo deset centimetrů bláta. Byla ráda, že hned brzy ráno odešli a ona jim nemusela dávat žádné potraviny, které tehdy byli velmi drahé a mnohdy i nedostupné. Jenom pro mléko pro mojí babičku musel pradědeček jezdit do vesnic okolo Zlína, aby vůbec nějaké sehnal. Ruští vojáci tedy odešli a moje prababička je už nikdy v životě neviděla.

Děkuji za přečtení mého příspěvku. Tento příběh mi babička nedávno vyprávěla právě, když jsme se byli podívat ve Zlíně na místa z jejího dětství. Já jsem ráda, že tuto příhodu mohu dále sdílet.