Život na vojenském gymnáziu

Jak jsi se vlastně dostal na vojenskou školu?

Když mi bylo 12 let, v roce 1979, mi zemřel tatínek a já jsem tak zůstal s maminkou a nevlastní sestrou. Nevěděl jsem, jak se s tím vypořádat, cítil jsem, že mi nikdo nerozumí, a tak jsem s partou kamarádů chodil po Jablonci a dělali jsme problémy. Moje známky ve škole se poněkud zhoršily, přestal jsem se o školu zajímat a soudružka učitelka řekla mé mamince, že mi chybí disciplína a navrhla vojenskou školu jako řešení.

Co sis o tom myslel?

Vůbec mě to netěšilo, já jsem vojákem nikdy nechtěl být. Jako malý jsem chtěl být strojvůdcem nebo kuchařem, ale mamince se to nelíbilo. Snažil jsem se nápad vojenské školy mamince vymluvit, ale už bylo rozhodnuto. V osmé třídě na podzim vojenská správa uspořádala několikadenní tábor pro uchazeče na vojenskou školu, který se se konal na Špičáku v Jizerských horách. Že bych byl z toho nadšený, to jsem tedy nebyl. Přišly jarní prázdniny a já místo toho, abych trávil čas s kamarády, odjel spolu s dalšími uchazeči o studium na vojenských školách do Prahy, kde nás rozdělili po školách a následně jsem odjel s ostatními složit přijímací zkoušky do Moravské Třebové. Poprvé jsem viděl, kde asi budu další čtyři roky. Byl jsem dosti v rozpacích. Několik oplocených budov s hřištěm. Ten plot, ten mi vadil. Pobyt v prostorách vojenské školy absolutně nezměnil názor na to, že tu být nechci. Něco mi však říkalo, že můj osud je zpečetěn. Nechtěl jsem zklamat maminku, tak jsem při přijímacích zkouškách ze sebe vydal to nejlepší. Po návratu jsem se ještě přihlásil na ekonomku a průmyslovku a už jsem se viděl, jako žák jedné z nich. Pak nám přišlo potvrzení o přijetí do Moravské Třebové a moje naděje vyhasla.

Jak jsi se cítil, když jsi do školy přijel?

Do školy jsme přijeli ještě před začátkem školního roku, protože jsme všichni bydleli na internátu a museli jsme se zabydlet. Shromáždili všechny prváky a poslali nás pro vystrojovacího střediska, kde jsme chodili v kolečku po “stanovištích”, kde nám dali jednotlivé kusy výstroje, kterou jsme si ukládali do hodně velkého batohu. Ten batoh byl opravdu těžký. Někteří y nás ho nemohli ani unést, tak jej tahali po zemi. Většině z nás byly uniformy tehdy velké, ale časem nám je vyměnili. Přišla taky nová rutina a povinnosti – každý den jsme ráno vstávali v šest hodin a deset minut na to jsme museli být na rozcvičce, pak rychle zpátky na internát a hned na snídani, poté hned na vyučování. Také nás seznámili s hospodářským dnem, tak říkali sobotě, kde jsme celé dopoledne strávili úklidem kasáren. Velitelé družstev, vlastně instruktoři ze čtvrtého ročníku, procházeli pokoje s bílými rukavičkami a kontrolovali, jestli někde není prach a jestli máme vše složené a uklizené; tak to bylo klidně až do večera. Také jsme nikam nesměli, mohli jsme být pouze ve škole a na internátu. To se změnilo po slibu, který jsme skládali v půlce října v Praze na Žižkově. Poprvé, po několika týdnech, jsme viděli své rodiče. Po slibu jsme konečně mohli začít chodit na vycházky a zbavili jsme se instruktorů, kteří nám dosti znepříjemňovali život. V té době jsem měl již jistotu, že na škole zůstanu. Maminka mi po několika dopisech, kdy jsem ji prosil, aby mě ze školy vzala domů, napsala, že pokud odejdu, nemusím se vracet domů. Věřil jsem ji, byl jsem její páté dítě a vím, že s ostatními se také moc “nepárala”.

Jak to na škole fungovalo?

Co se týkalo nás, prváků, vládla taková ponurá atmosféra – většina z nás tam nechtěla být a stýskalo se nám po rodičích. Vcelku častá byla i šikana; starší a silnější studenti si vztek vybíjeli na těch mladších, kteří se neuměli bránit. Pamatuju si, jak jsme jednou byli v PSV (Politicko-výchovné světnici) a chtěli jsme se dívat na jedinou televizi, která byla na poschodí (ostatní poschodí jsme nesměli zpočátku navštěvovat). V tu chvíli přišel jeden starší kluk, který nás začal vyhánět, a dokonce vrhal židlemi. My jsme se samozřejmě bránili a on odešel a vrátil se se sekerou, kde ji vzal, nevím, ale my jsme vzali nohy na ramena. Prý sranda, říkal na konec, když jsme si stěžovali, že nás vyháněl z PVesky, dozorčímu školy. To bylo také naposledy, kdy jsme si na něco ztěžovali. “Instruktory” nám bylo “vysvětleno” na cvičišti, při pořadové přípravě, v době osobního volna, že není dobré si stěžovat důstojníkům.

V řadách studentů byly časté mikro rvačky, kterých jsem se taky párkrát účastnil. Vždycky jsme si to vyřešili o přestávkách, protože potom musel být klid.

Pokud ale prváky napadli civilové, to byla jiná. To vyrazila pomalu celá škola, takových i 150 lidí do ulic Moravské Třebové a hledal se “Indián”– tak jsme říkali člověku, který organizoval přepad prváků. Takovým nepsaným zákonem bylo, že čtvrťáci, mimo školu, chránili prváky. Druháci a třeťáci si žili vlastním životem, to však úplně neplatilo o našem ročníku.

Zlepšilo se to později?

Určitě, zjistili jsme, co funguje a začali jsme toho využívat. Já jsem patřil mezi lepší studenty a získal jsem tak odznak Vzorného žáka. Stal jsem se taky velitelem družstva, měl jsem na starosti 9 lidí a byl jsem zodpovědný i za jejich prospěch. Taky tu fungoval Socialistický svaz mládeže, což byla taková přípravka pro budoucí komunisty. Já jsem se spolu s partou kamarádů stal vedoucím Pionýru, což nám umožnilo opouštět školu o víkendech na různé akce, zatímco většina lidí tam musela trčet.

Od druháku jsme s kamarády občas chodili “vypouštět páru” přes kopec do hospody, odkud jsme často utíkali před veřejnou bezpečností i vojenskými hlídkami. Jednou se nám stalo, že po cestě zpátky se jeden z kamarádů zasekl v ostnatém drátě a my jsme ho museli vysvobozovat – to jsme vystřízlivěli hodně rychle – a do školy jsme se dostali až před svítáním.

Největším rizikem, bylo poslouchat vysílání Svobodné Evropy. Vysílání pár kluků poslouchalo přes tzv. Krystalku - “miniaturní rádiový přijímač”, který jsme neustále schovávali na jiné místo, aby ji nikdo nenašel. Hrozil totiž vyhazov a opletačky s STB. O ten vyhazov ani nešlo, ale rodiče by museli uhradit školné a další náklady, což snad činilo 40–70 tis. Na tu dobu šílené peníze.

Pár slov na závěr. Ačkoli jsem byl na celou svou rodinu strašně moc naštvaný, jelikož mě za celou dobu studia na gymnáziu nenavštívili, pochopil jsem maminku, proč to udělala. Po vystudování gymnázia jsem pokračoval na vojenskou vysokou školu a po ní jsem nastoupil k bojovému útvaru. Nakonec jsem v armádě zůstal 30 let.