Vzpomínky mojí mámy na bezstarostné dětství

Ráno se jí nikdy nechtělo vstávat, ale vždy se přemohla a vylezla ze své pohodlné postele. Vyběhla z pokoje a šla vzbudit svého staršího bratra, aby se všichni společně nasnídali. Ke snídani většinou mívali chleba se šunkou a sýrem, jogurt a teplé kakao a povídali si o tom, co mají ten den v plánu. Pak už se oblékla a vyrazila společně se svým bráchou do školy. Cesta do školy nebyla nijak dlouhá, trvala jen asi 15 minut. Šli pěšky lesem a pak z kopce dolů až ke škole.

Po pár zdlouhavých hodinách strávených ve škole, kde se pilně učila, se sešla před budovou školy se svými třemi nejlepšími kamarádkami a rozběhly se spolu k prolézačkám, aby si zahrály hru Stop zem nebo Na schovávanou. Trávily spolu hodně času a byla to pro ně ta nejlepší část dne. Když už se ale začalo stmívat, věděly, že musí běžet domů, protože by se rodiče o ně báli.

Po návratu z venkovního hraní už na ní netrpělivě čekala její maminka. Moje máma si musela udělat domácí úkoly a pomoct s různými domácími pracemi, jako je třeba mytí nádobí, žehlení nebo mandlování. Po tomto únavném dni se už zvládla jen navečeřet a zalezla si do postele se zajímavou knížkou, jako je například Záhada hlavolamu od Jaroslava Foglara nebo Vinnetou od Karla Maye.

Máma na dětství velice ráda vzpomíná, byly to okamžiky plné radosti, volnosti, pohybu v přírodě, navíc bez kontroly rodičů, kteří by ji v této době vyvolávali mobilem. Panovala tam vzájemná důvěra, co bylo domluveno, to platilo. Čas plynul pomaleji, rodiče a děti měli na sebe víc času. Prostě všechno bylo jednodušší a osobnější, ne jako v této hektické době.