Dědova volba
Jan Lenikus
3.12.2024
V roce 1968 zažil Tomislav dramatické události spojené s Pražským jarem a invazí vojsk Varšavské smlouvy, která zmařila naděje na svobodu. Hrával hokej a během turnaje v Rakousku se dozvěděl o okupaci, ale rozhodl se vrátit domů kvůli své rodině. V normalizační době musel čelit změně jména, tlakům režimu a nabídce kariérního postupu výměnou za vstup do komunistické strany, což odmítl. Přestože byl život plný kompromisů, děda si zachoval svou čest a věřil v lepší budoucnost, které se dočkal po roce 1989.
V roce 1968 se dědovi život obrátil vzhůru nohama, stejně jako celému Československu. Na jaře lidé doufali v uvolnění, které s sebou přineslo Pražské jaro. „Najednou jsme měli pocit, že by se mohlo žít jinak,“ vzpomínal děda. Ale ty naděje neměly dlouhého trvání. V srpnu přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, která všechno změnila. „Nebyla to snadná doba, ale člověk si zvykl. Jiná možnost nebyla,“ začal děda. „Bylo mi něco přes dvacet a hrál jsem hokej. Na konci srpna 1968 jsme s týmem odjeli do Rakouska na turnaj. První zápas jsme vyhráli, slavili jsme, když najednou začaly zvonit telefony. ‚Nevracejte se,‘ říkaly naše rodiny, ‚do Československa vtrhla sovětská armáda!‘ Někteří kluci se rozhodli zůstat, ale já nemohl. Doma jsem měl mamku a sestru, které by tam zůstaly úplně samy. A tak jsem se vrátil, i když jsem věděl, že život už nebude stejný.“
Děda se tehdy musel smířit s mnoha změnami, včetně nucené úpravy svého jména. „Původně jsem byl Tomy Richter,“ vysvětloval. „Ale soudruzi říkali, že to zní příliš západně. Přiměli mě, abych si ho změnil na Tomislava. „Bylo to, jako kdyby ti vzali kousek identity,“ řekl děda smutně. Každodenní život za normalizace byl podle něj plný kompromisů. Lidé, kteří chtěli mít klid, museli souhlasit s režimem nebo se alespoň tvářit, že ho podporují. Po nějaké době jsem začal pracovat jako ekonom u pozemních staveb. Jednoho dne si mě zavolal ředitel: ‚Pane Richtere, máme pro vás nabídku ve funkci náměstka.‘ „Hned jsem věděl, co přijde dál.‘ Samozřejmě by to znamenalo vstup do strany a podporu našich hodnot.‘ Na chvíli se odmlčel, jako by znovu slyšel ty věty. „Věděl jsem, že by to přineslo lepší plat i výhody, ale také zradu. Vstup do strany by znamenal přihlížet nespravedlnostem a možná i donášet na kolegy a takový já prostě nejsem.“ Podíval jsem se řediteli do očí a řekl: ‚Děkuji za nabídku, ale musím odmítnout.‘ Věděl jsem, že si tím zavírám dveře, ale pro svoje vlastní dobro jsem musel říct ne.“
Děda často říkal, že život za normalizace nebyl jen o strachu, ale i o hledání důstojnosti. „Byla to doba, kdy se ukázalo, kdo má páteř a kdo ne,“ dodal. „A i když to bylo těžké, věřili jsme, že jednou přijde změna. Když v roce 1989 padl režim, cítil jsem, že jsme se té změny konečně dočkali. Ale nikdy nezapomenu na ty roky, kdy jsi musel žít ve stínu strachu.“