Kroužky za dob socialismu

Můj táta se chlubí, že byl vždycky velký sportovec. Je pravda, že umí rekreačně skoro všechny druhy sportů, ale do kroužku chodil dlouhodobě jenom do lodních modelářů.

Začal s modely, protože vedoucím kroužku byl starý rodinný přítel, který vypadal jako opravdový námořní kapitán. Měl hustý plnovous a často chodíval v kapitánské uniformě. Táta na něho často vzpomíná, před revolucí prý bylo takových lidí málo.

Táta začal chodit do kroužku lodních modelářů ve 2. třídě a pokračoval až do studií na gymnáziu. Modely stavěli v kategorii EX 500, to znamená, že měly délku maximálně půl metru a nebyly ovládány dálkově vysílačkou. Závody se jely na pětadvacet metrů dlouhé trati na přehradách a rybnících a výherní lodí byla ta, která dojela nejpřesněji. Modely mohly vypadat zmenšeniny opravdových lodí, ale táta měl nejraději, když si loď sám vymyslel a postavil.

Největší úspěchy sklidil s modelem závodního rychlostního člunu, kde měl pilot helmu z pingpongového míčku. V dobách největší slávy byl ve špičce republikového žebříčku, obzvlášť rád vzpomíná na závody v Bratislavě, kde 2 roky za sebou vyhráli všechny kategorie.

Táta říká, že ho nejvíce bavilo modely vymýšlet a stavět. Prý ho to naučilo tvůrčímu myšlení a realizaci i těch fantastických lodí. Taky se naučil k pokoře a naslouchání vedoucího kapitána, zpočátku měl prý sklony myslet si, že už jako malý všemu rozumí nejvíce, ale brzy zjistil, že zkušený kapitán tátu naučí spoustu fint a nápadů.
Někdy můj otec vzpomíná s nostalgií, že mohl vydržet u modelů déle až do dospělosti, z jeho oddílu vyrostli 3 mistři světa, ale myslím, že je rád za to, co se v kroužku naučil a poznal první radost z postavených modelů a závodění.

Po nástupu na gymnázium se rozhodl, že s lodním modelářstvím skončí a namísto toho začal chodit na tenis, který hraje rád dodnes a občas si i zahraje na exhibičních turnajích ve čtyřhře. Můj otec mimo jiné chodíval do kroužku stolního tenisu, který byl přes chodbu vedle kroužku modelářů. U stolního tenisu zůstal ze všeho nejdéle a to až do studia na vysoké škole. Jeho zájem v raketových sportech ovlivnil natolik i mě, že jsem dříve hrál oba z těchto sportů.

Můj otec vždy říká, že mám být rád, za to v jaké době žiju a jaké mám možnosti, protože za dob socialismu takové nebyly. Přece jenom nebýt rodinných příslušníků, tak by můj táta v žádném kroužku nebyl.