Obyčejný den malého školáka za dob komunismu

Jezdila jsem vlakem, vzhledem k tomu, že naše rodina žila na vesnici a na automobil jsme neměli peníze. Hned po příchodu do školy mě přistihl ředitel v tričku s potiskem, nebo v riflích, které jsem si sehnala po známostech, tak si mě hned zavolal do ředitelny. Upozornil mě na to, že toto je nevhodné oblečení, a že tímto propaguji Západ. Pokud si ještě všiml, že mám na krku řetízek s křížkem, přidal k tomu přednášku o nevhodnosti náboženských symbolů. Den pokračoval a já jsem strávila normální čas ve škole, která byla v té době jen pro vyvolené, protože ne každý mohl v té době studovat.

Když škola skončila a bylo potřeba něco koupit, tak jsem se s ostatními lidmi postavila do fronty a po nějaké době čekání jsem se dostala do obchodu s poloprázdnými regály.  Bez známostí nebylo možné sehnat nic pořádného. Dobře tady vzkvétal podpultový prodej. Když nebylo potřeba nic koupit, musela jsem zamířit rovnou na pole, kde jsem pracovala několik hodin. Celá rodina tak vylepšovala náš rozpočet, a navíc jsme si mohli vypěstovat nějaké ovoce a zeleninu, které nešlo sehnat. Když jsem došla domů a byl ještě čas, pustila jsem se do nějakých ručních prací, jako například pletení, háčkování a šití oblečení. Když si člověk nevyrobil oblečení sám, musel chodit v tom, co většina lidí. Byl malý výběr a většinou bylo nudné. Pokud jsem narazila na něco zajímavého, tak jsem si to koupila bez ohledu na velikost. Postupem času se k nám dostal módní časopis Burda, kde byly různé střihy a návody, ale samozřejmě vše psané v ruském jazyce.

A podobně to také probíhalo s hudbou. Jestliže jsem chtěla poslouchat hudbu, byla jsem odkázaná na český repertoár. Tuto situaci trochu vylepšoval kamarád mé matky, který pracoval, jako řidič mezinárodní dopravy. Přestože jeho cesty byli omezené, občas se mu podařilo mi něco ze zahraničních cest přivést. Například kazetu s hudbou, parfém, tričko a jiné. Někdy se to nepodařilo, protože kontroly na hranici byly přísné.

Některý večer jsem se rozhodla, že napíšu dívce z Ruska, s kterou jsem musela udržovat písemnou korespondenci, protože jsme to měli přikázáno ze školy. V dopisech mi psala, že se nemají dobře, a tak jsem jí občas do obálky přidala něco co neměla. Například žvýkačky, které jsem musela rozválet válečkem na těsto, protože i dopisy se kontrolovaly.
Toto byl jeden z běžných reálných dnů té doby.