Moje 70. léta

70. léta byla v mém životě velmi významná a naplněná řadou událostí. Nyní, když se nad nimi zamýšlím, mi dochází, že jsem si tehdy pro samé starosti a radosti ani moc neuvědomovala politickou situaci. To, co se mě bezprostředně netýkalo, jako by šlo zcela mimo mne.

Začátek 70. let bylo nepříliš radostné období studia na gymnáziu, navazující na dramatický rozvod rodičů. Byla jsem introvert, měla jsem nízké sebevědomí, od spolužáků jsem se lišila a oni mi to občas dávali najevo. A nejen ti – i třídní profesorka. Přesto jsem si v té době prožila svoji první lásku. Právě se spolužákem. Skončila, když po maturitě odjel studovat do jiného města. Na začátku 70. let jsem také musela přestat jezdit na prázdniny do vesničky u Příbrami, kde jsem to milovala. Později nastal definitivní konec vztahu s otcem, který odmítal se se mnou stýkat.

Po útrapách na gymnáziu se můj svět rozjasnil. Následovaly čtyři krásné roky studia jazyků na vysoké škole. Na kterou jsem byla přijata, aniž bych byla členkou SSM (pro mladší: Socialistický svaz mládeže). Do této organizace jsem vstoupila ještě se dvěma dalšími nečleny až na žádost naší skupinové učitelky. Studovala jsem ruštinu a němčinu. Samozřejmostí tedy bylo, že jsme se všichni studenti stali členy SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství). Studium jazyků mě velice bavilo, jeho součástí byly i kratší pobyty v Německé demokratické republice a jeden měsíční v Sovětském svazu. Pracovala jsem na katedře jako pomocná vědecká síla. A chodila s několika vyučujícími do hospody na pivo. S kamarádkami jsem jezdila na tábory s výukou ruštiny. Byly fajn – dopoledne dvě hodiny výuky, odpoledne jedna, jinak volno.

V roce 1977 jsem nastoupila do zaměstnání – na fakultě, kterou jsem vystudovala. První dva roky v něm byly společensky hektické - mejdany, výlety s kolegy. V roce 1978 jsem se stěhovala do prvního vlastního bytu; prožívala jsem si tedy radosti i starosti s jeho zařizováním. V prosinci téhož roku mi zemřel ve svých 73 letech dědeček. Krátce předtím u mě propuklo velice nepříjemné onemocnění, které mě omezovalo v některých běžných aktivitách. Problémy mi působilo i v zaměstnání. Žít jsem s ním ale musela. A tak se stalo, že na jednom výletě s kolegy z práce jsem v jedné hospodě potkala jeho. Po lásce na první pohled následoval tříletý vztah, který skončil na počátku 80. let po vzájemné dohodě rozchodem. A při tom všem mě těšil svými písničkami Waldemar Matuška, dodnes můj nejoblíbenější zpěvák.