Útržky

Uranie
Když jsem byla malá, bydleli jsme v Praze v ulici Na Maninách. Maminka se mnou chodila do parku U Uranie. Pamatuji na pódium, které tam vyčnívalo nad zemí. Až jako dospělá jsem si uvědomila, že to byl pozůstatek kdysi slavného divadla. (Shořelo v roce 1946.)
 
Zmizely sochy
Jako dítě jsem chodívala s rodiči z Holešovic na procházku na Letnou. „Ke Stalinovi“ a „pod Stalina“. Z jedné takové procházky mě rodiče odvedli na pohotovost, odkud jsem putovala do nemocnice s diagnózou infekční žloutenka. Když jsem si vyšla po několika měsících klidového režimu s rodiči na procházku, Stalin už na svém místě nestál.
Jela jsem na přijímací zkoušky na vysokou školu do Brandýsa nad Labem. Místní mi ukazovali cestu: „Je to ta budova, před kterou stojí Masaryk“. Když jsem do Brandýsa přijela znovu po prázdninách, TGM už tam nestál.
 
Pohřby dvou prezidentů
Jedna z mých nejstarších vzpomínek. Je listopad roku 1957. Jsou mi tři roky a kousek. Stojím na zamřížovaném okně v přízemí velké budovy na nábřeží. Vedle mne je maminka a spousta dalších lidí. Po nábřeží jde dlouhý průvod. Okno je Státní plánovací komise (dnes Úřad městské části Praha 7). Nábřeží je Kapitána Jaroše. V průvodu vezou zemřelého prezidenta Antonína Zápotockého.
O mnoho let později. Stojíme s kolegyněmi z práce na Těšnově. Míjí nás smuteční průvod. Tiše vzdáváme čest panu prezidentu Ludvíku Svobodovi.