Historická paměť

Jsem smutná z toho, jak dnešní mládež nemá žádný vztah k historii své země. Co bylo před dvaceti lety, je pro ni totéž jako středověk.

Narodila jsem se devět let po 2. světové válce. Od mala jsem poslouchala vyprávění dědy o tom, jak v květnu roku 1945 popadl nůž a šel bojovat o rozhlas. Babička s maminkou o něm tři dny nic nevěděly.

Prarodiče s maminkou mi povídali také, jak se za války žilo, o náletech, o přídělech jídla, potravinových lístcích. O měnové reformě v roce 1953.

Babička mi vyprávěla, jak jako dítě chodila za 1. světové války krást na nádraží uhlí z vagonů, aby měli doma čím topit. Vlak se někdy rozjel a babička z něj musela rychle seskočit. Dědeček si jako mladý chlapec vyhlédl babičku během Maninské I. dělnické spartakiády v roce 1921, kdy mu bylo 16 let. Od té doby spolu zůstali.

Od dětství jsem cítila, že jsem součástí této minulosti a že tato minulost je součástí mojí. Myslím, že za nezájem dnešní mladé generace o dějiny naší země nemůže (jen) škola.

Zájem dětí by měli vzbuzovat především rodiče. Jenže v dnešní uspěchané době asi nemají čas si s dětmi povídat. Nebo že by naše minulost byla tak nezajímavá?