Můj dědeček vzpomíná na své mládí v roce 1973

Když mi bylo 19, psal se rok 1973. Byl to úplně jiný svět, než jaký znáš ty dnes, vnučko. Do školy jsem už nechodil, pracoval jsem v Brně jako učeň ve strojírenské továrně. Každé ráno jsem vstával brzy, abych chytil vlak, a večer jsem se unavený vracel domů. Práce byla tvrdá, ale naučila mě spoustu věcí – nejen jak opravit stroj, ale i jak si vážit každé koruny, co jsem si vydělal. Ve fabrice jsme měli dobrou partu, a i když to někdy bylo náročné, našli jsme si čas na legraci. O přestávkách jsme hrávali karty nebo si povídali o fotbale a o tom, co se děje ve světě.

Řícmanice byly tehdy malá a klidná vesnice. Naše rodina bydlela v domě, který jsme stavěli svépomocí – máma, táta, já a moji kamarádi. Byla to doba, kdy si lidé hodně pomáhali. Na zahradě jsme pěstovali zeleninu a ovoce, abychom měli něco navíc. O víkendech jsme opravovali dům nebo se věnovali jiným pracím, ale vždycky zbyl čas na zábavu. Pamatuju si, jak jsme s kamarády chodili na tancovačky. Muzika, dobrá nálada a trochu piva – to byly večery, které člověka nabily energií na celý týden.

Tehdy jsme neměli ani televizi, jen rádio. Ale nikomu to nevadilo, sedávali jsme u stolu a povídali si. Lidé se scházeli častěji, sousedi k nám chodili na návštěvy, a vždycky se našlo něco, co jsme mohli společně udělat nebo si o tom popovídat. Měli jsme méně věcí, ale víc času jeden na druhého.

Doba byla sice těžká, ale já na ni vzpomínám rád. Naučila mě to, co je v životě důležité – držet při rodině, vážit si práce a užívat si maličkosti. A když se tak dívám na tebe, vnučko, říkám si, že ať se doba mění sebevíc, některé hodnoty by měly zůstat stejné.