Dětství babičky ve 20. letech

Babička vyrůstala v Doloplazech, malé vesničce obklopené kopci a poli. Její rodný dům stál na kraji obce, s výhledem na kostel a malou náves, kde se odehrával většinu života vesnice. Za domem byla zahrada, kterou si babička pamatuje plnou květin, ovocných stromů a záhonů se zeleninou. Každé léto se tam scházela celá rodina na sběr třešní a švestek. „Nejlepší byly trnky,“ říká, „ty nám táta vždycky slíbil na povidla, ale my je tajně jedli přímo ze stromu.“

V dětství měla jen pár hraček – hlavně hadrové panenky, které jí ušila maminka. S ostatními dětmi z vesnice si hrávala na schovávanou nebo chodili stavět hráze na potok, který tekl za vesnicí. Do školy chodila pěšky do vedlejší vesnice, za každého počasí. V zimě, když napadl sníh, si brali pod sebe staré pytle a sjížděli kopce cestou domů.

Po škole pomáhala doma. Rodiče chovali krávy, prasata a slepice. Každý den bylo co dělat – nosit vodu ze studny, sbírat dřevo na topení nebo krmit zvířata. „Byla to dřina, ale člověk si toho nevšímal,“ říká babička, „měli jsme radost i z maličkostí.“

Když dospívala, začala se učit švadlenou ve městě. Byla to pro ni velká změna – z klidné vesnice do hlučného prostředí plného lidí. „Na internátě jsme se s holkama naučily šít i tančit,“ vzpomíná s úsměvem. O víkendech se vracela domů a pomáhala na poli.

Její první práce byla v textilní továrně, ale brzy se vrátila ke své švadleně. „Šila jsem šaty na každou svatbu v okolí,“ říká pyšně. V Doloplazech byla vždy součástí společenského života – ať už to byly dožínky, masopust nebo taneční zábavy, kde se mladí setkávali a tančili až do rána.

Babiččiny vzpomínky na Doloplazy mi ukázaly, jak pevné kořeny dokáže vesnický život člověku dát. I když byl život jednoduchý a těžký, naučil ji lásce k přírodě, rodině, poctivé práci a hodnotám, které předává dál.