Zrnko svobody v totalitě

Moje babička Jaroslava Matalová narozená roku 1950 jezdila do Jugoslávie stopem. Jezdila se svými kamarádkami a to s minimální bagáží. V Chorvatsku navštívily Trogir, Split, Pulu, Plitvická jezera a mnoho dalších míst. Moje babička milovala knížku Červená Zorka, a tak navštívila městečko Senj, kde se tento krásný fiktivní příběh odehrává. Byly na Splitském festivalu, který si moje babička velmi pochvalovala a tam ve Splitu si skupinu děvčat s mojí babičkou často odchytávali různí mladíci, nejčastěji „hipíci“.
Komentář mé babičky k přiložené fotce: „To jsou chlapci ve Splitu, máničky ve Splitu!“

Tehdejší nejlepší kamarádka mé babičky, Hela, jela sama stopem po Chorvatsku a s mojí babičkou si daly sraz za dva dny na určitém místě. Ještě předtím jí ale ukradli kabelku s veškerými doklady a penězi. Hela šla na policii a tam jí řekli, že ukradené věci stejně nenajdou, ale že může přespat u nich. Policie jí vystavila náhradní doklady a kamarádky jí daly nějaké peníze na jídlo a další potřebné věci.

V Bulharsku navštívily Sofii a do Rumunska jely jednou, a to vlakem. Moji babičku a její kamarádky v Rumunsku okradli, vzali jim většinu věcí, co měly ve stanech a kufrech:
„Tak se podívej, jak je ten stan zabezpečenej. Všechno jsme měly v tom stanu, v kufrech a kufry ani nebyly na zamykání!“
„Oni Rumuni neměli vůbec nic, oni byli rádi, že jsme tam třeba dovezli punčocháče, silonky. To byla bída, obrovská. Po Rumunsku jsme jezdily taky stopem a třeba jsme jely s cigánama na voze. Oni vlastně bydleli jenom na té korbě pod plachtou.“

V Rumunsku také babičku s její kamarádkou odvedli na policejní stanici a vyslýchali, a to pouze proto, že jely stopem s bohatými Angličany. Policii zkrátka přišli podezřelí a domnívala se, že by mohli být špióni. Po výslechu je naštěstí pustili.
V Albánii se hodně snažili jezdit stopem, ale podmínky tam byly takové, že v horách jenom občas projel někdo na vozíku.

Mé babičce se nejvíce líbilo v Chorvatsku, ale na všech místech, které navštívila, bylo něco krásného.