Vzpomínka pamětníka - dostupnost zboží před rokem 1989

,Banány, pomeranče, mandarinky – NEEXISTOVALO. To znamená, že když se zahlásilo, že budou banány nebo pomeranče, tak se stála fronta třeba tři hodiny. To samé televize, ledničky. Pomeranče byly jenom kubánské, ledničky byly jenom české a televize jenom ruské.

Celkově zboží, které si dneska člověk koupí, nepřekvapí ho, že si ho může dovolit a je k sehnání. To tehdy bylo těžké. Tady bylo všechno pod pultem. Ani žabky na záclony. To se shánělo tak zvaně pod pultem, což znamenalo, že pro ostatní zákazníky schované a k mání jenom pro vyvolené. To je ten rozdíl, dneska to tak není a plno lidí pořádně ani neví, co výraz   ,,pod pultem” vůbec znamená.  Takže zboží  ,,pod pultem” nebo v tuzexu za bony, což bylo tuzemské platidlo nebo v těžké měně jako jsou dolary, marky...  Za to se daly nakupovat v tuzexu věci, které tady běžně nebyly. Třeba džíny  -  Jediné české, které byly k sehnání, byly Morendy, které se šily  v Brně. Džínovina v uvozovkách. Taková spíš ,,monterkovina” . Nebyly boty. Byly dva druhy bot -  sněhule modré nebo červené. A gumové. Jiné  nebyly. Pro tzv. ,,texasky” se muselo do tuzexu.

A v tuzexu taky nemohli nakupovat všichni. Žádní účetní, řidiči ani jiní, ale byli to třeba pracovníci z různých ministerstev, institucí a zahraničních věcí. Můj táta byl řezník a ten si mohl nakoupit leda tak maso. Máma byla spojovatelka, takže si maximálně mohla koupit telefon, ale tenkrát jenom pevnou linku samozřejmě. Domů, když si chtěla zařídit jako zaměstnankyně spojů telefon, tak musela čekat dva roky na to, až jí přidělí pevnou linku a ostatní museli čekat mnohem déle, pokud nebyli zaměstnaní u spojů nebo na nějakých vyšších pozicích.”