Vytoužená dovolená v karavanu

Moji prarodiče, když byly moje máma s tetou malé, jezdili rádi stanovat po Čechách (dokonce párkrát jeli stanovat i do Maďarska, a to tenkrát bylo něco). Jenže ne málokrát je potkalo nepříznivé počasí a po pár nocích, kdy spali v mokru, řekli že pod stan už víckrát ne. Tak se děda rozhodl, že si koupí karavan. To bylo tenkrát nedostatkové zboží a pro čtyřčlennou rodinu to mohl být jen sen, a tak si děda usmyslel, že si karavan postaví sám.

Spolu se strýcem, který se vždy pro všechno okamžitě nadchnul, šli shánět časopisy, jak takový karavan může vůbec vypadat nejen z venku ale i zevnitř. Nechtěli běžný karavan, ale karavan v západním stylu. Nakreslili plány a teď to začalo.

Nikde nebylo nic k sehnání, ale dostali typ, že v Praze by se dal sehnat podvozek. Za úplatu a dlouhé přemlouvání se vrátili z Prahy se dvěma podvozky a najednou se začali stavět karavany dva.

Strýc pracoval ve staré cihelně, kde byly nevyužité prostory, a tak je okamžitě využili. Aby byl karavan podle normy, museli vše dělat z odlehčeného materiálu (např. plechu a jiných lehkých materiálů).

Když byla hotová konstrukce karavanu, začali se zajímat, jak vypadá karavan zevnitř. Takže začali jezdit po českých kempech a studovat a navštěvovat karavany cizinců, aby zjistili, co tam všechno má být. Co se nedalo koupit, to si vyrobili sami. Například plastová okna sehnali v Polsku, ale ta neměla zavírání, takže si ho museli sami dodělat. Babička se pustila sama do tapetování karavanu a děda každý kus nábytku vyrobil sám. Kvůli každé součástce musel objezdit celou Československou republiku, než sehnal vše, co potřeboval.

Po dvouleté usilovné práci ale nastal další problém. Kvůli tehdejším normám mu karavan nechtěli schválit. Při technické musel odmontovávat různé kousky, aby karavan byl o trošku lehčí. Po pár úplatcích a úmorném přemlouvání dostal povolení.

Tak si nakonec po dvou letech mohla čtyřčlenná rodina konečně vyjet na dovolenou s karavanem v zápaďáckém stylu k jihočeskému rybníku.