Krátký příběh o rybářském (ne)umění.
Někdy v 70. letech, když letní slunce právě krásně svítilo a na nebi nebyl jediný mráček, jsem se procházel v Letovicích na náměstí a potkal kamaráda Jirku J. s rybářským prutem na rameni a úsměvem na tváři. Hned po pozdravení jsem se ho otázal, kam míří. "Na ryby," povídal. "Dneska budu mít štěstí. Jako nikdy," povídal. Přemlouval mě jenom chvíli, než jsem se k němu připojil.
Došli jsme na Jirkovo místo, o kterém si byl jistý, že uloví pořádnou rybu. "Tady toho, Járo, na tuty ulovíme dost," sebejistě mi vysvětluje Jirka. Místo asi bylo vyhlášené, neboť už tam seděly další dva páry rybářů. Mezi nimi byl kousek místa, tak akorát pro nás dva, tak jsme si tam sedli a nachystali "vercajk", jak tomu Jirka říkal. Nahodili a čekali.
V tu chvíli rybář napravo vesele vytahuje úlovek. "Vidíš to? Já ti říkal, že to tady půjde," otočil se na mě Jirka a já už se začínal těšit na vynikající večeři.
Zanedlouho i rybář nalevo vytahuje svou kořist.
To už Jirka začínal pomalu nervoznět a jakmile se rozloučil jeden ze starších rybářů, okamžitě si přesedl na jeho místo.
"To bylo určitě tím, že jsme byli uprostřed," ujišťoval mně i sebe Jirka a dychtivě upíral zrak na vodní hladinu.
Přichází nový rybář a zasedá naše předešlé místo. Už jsem ho chtěl varovat, že tam mu štěstí přiliš nepopřeje, když v tu chvíli vytáhl pořádného lipana.
To už bylo i na Jirku moc a povídá mně: "Pojď, Járo, kašlem na to. Zajdem si radši na pivo."