Můj článek popisuje život a práci horníka v dolech. Vypráví příběh mého dědečka, který byl horník.
Už jako malému dítěti mi dědeček vyprávěl různé příběhy. Byly to příhody z dětství a pohádky. Mě ale vždy nejvíce zajímaly příběhy z jeho pracovního prostředí, a to z dolů. Můj dědeček byl totiž horník. Čím jsem byla starší, tím více jsem si uvědomovala, že dědeček v dolech občas zažíval velmi těžké chvíle. Proto jsem se rozhodla, že se dědečka zeptám, jaký byl život horníka a co vše s ním bylo spojeno.
Kdy jsi začal pracovat v dolech a jak jsi se k tomu vůbec dostal?
Tehdy mi bylo něco kolem 19 let. Byl jsem sice vyučený elektrikář, ale dostala se ke mně nabídka práce v dolech a já jsem ji přijal. Koneckonců, zase tolik jiných možností jsem neměl, bylo těžké si najít práci, která by mě dokázala dobře uživit.
Jaká byla tvoje pracovní doba?
Pracovali jsme na směny, které trvaly kolem 8 hodin. Práce v dolech byla fyzicky velmi náročná a člověk vždy musel počítat s možným nebezpečím. Když jsem dofáral a měl jsem skončit směnu, párkrát se stalo, že jsem musel bez jakékoliv přestávky začít další. Buď nebyli horníci, nebo bylo prostě zapotřebí něco dodělat. Nejhorší bylo, že i když jsem byl opravdu unavený, nemohl jsem říct ne. To bych se pak už nemusel vracet, vyhodili by mě.
Jaký byl tvůj život mimo doly?
Přes týden jsem moc času neměl. Po směně jsem vždy šel spát, abych byl připraven na další. Nepříjemné bylo také to, že v půlce spánku se v pokoji rozsvítilo a chlapi odcházeli na další směnu. K ránu se pak vraceli, takže člověk neměl moc nerušené spaní. Pracoval jsem v Havířově v Karviné. Když jsem měl čas, jezdil jsem za svojí děvčicou. Občas i pozdě v noci a ráno jsem se pak musel vrátit zpátky.
Horníci mají většinou zdravotní problémy kvůli dlouhému času strávenému v dolech, jak jsi na tom byl zdravotně ty?
Nikdy jsem nic moc vážného neměl. Moje plíce na tom sice nebyly nejlíp, ale nikdy mě to neomezovalo. Před 30 lety mi doktor předepsal prášky, aby se mi prý lépe dýchalo a řekl mi, že bych je měl brát už napořád. Kdybych je prý nebral, mohl bych mít problémy. Poctivě jsem je bral asi 2 roky, ale jednou jsem na ně zapomněl a asi týden je nebral. Nic jsem na sobě nepozoroval a teď je to 30 let, co je neberu a je mi dobře. Až na pár drobností jsem na tom zdravotně líp, než moji kamarádi, co měli celý život nenáročné povolání.
Dědečkovi jsem poděkovala, že se se mnou o svoje zážitky podělil. Po zhlédnutí filmu Dukla, který vypráví z prostředí horníků, jsem měla nutkání zjistit od dědečka, co je na tom pravdy. Dědeček se na něj taky podíval. Řekl mi, že hodně věcí je zkreslených, ale nějaké scény jsou velmi pravdivé. Například scéna, kdy se horníci sprchují, to je prý naprosto přesně vystižené.
Myslím si, že horníci to v životě neměli vůbec lehké. Sice měli vyšší plat, než jaký měli normální lidi, ale prostředí, ve kterém dělali, bylo velmi nepříznivé. Dědečka budu vždy obdivovat, že byl schopný to tolik let vydržet.