Autodráha

Tahle příhoda se stala v osmdesátých letech minulého století. Můj táta tehdy bydlel se svými rodiči, mojí babičkou a dědečkem, v panelovém domě v Líšni. Babiččin bratr pracoval v Německu a přenechal jim nějaké bony, tak mému tátovi k Vánocům v Tuzexu koupili autodráhu.

Když ji ale objevil pod vánočním stromečkem, nebyl z ní tak nadšený, jak očekávali. Místo dlouhého hraní s autíčky si radši šel číst do pokoje. Babička s dědou v sobě ale probudili svoje dětské nadšení, autodráhu zapojili a vesele si jezdili, dokud nezaslechli podivné rány, přicházející z balkonu. Byli to jejich sousedi. Zapojení autodráhy totiž rušilo televizní a rádiové vysílání ostatních obyvatel paneláku. Všichni tedy vylezli na balkony a divili se, co se děje. Jedině moji prarodiče zůstali vevnitř, nic netušili a vesele si hráli s autíčky. Sousedům došlo, kdo je zodpovědný za rušení signálu, tak vzali koště a začali bouchat na jejich balkonové dveře.                                                                                                                         

Možná byste čekali, že se moji prarodiče omluvili, autodráhu vypojili a všichni se vrátili k televizím. To ale nebyl jejich styl. Jelikož autodráha byla v té době poměrně velká vzácnost, pozvali sousedy do bytu a všichni společně jezdili s autíčky až do rána.