Jak přišly domky k hanlivému názvu

Jak přišly domky k hanlivému názvu „ U sedmi zlodějů“. Patřili jsme k těm, které tento osud postihl v říjnu 1938, krátce po podpisu Mnichovské dohody jsme museli narychlo jihočeské Prachatice opustit, kde otec pracoval jako berní vykonavatel. Poslední  vlak  do vnitrozemí odjížděl  jednoho večera ve 20.30 z prachatického nádraží, neznámo kam.

Každý státní zaměstnanec dostal k dispozici půl nákladního vagonu na odvoz nábytku. Kdo to  nestihl  již  nikdy nábytek nedohonil. Vlak vyrazil. Pamatuji si, že první  zastávkou  ve  vnitrozemí byly  Čičenice – my děti jsme o půl noci pobíhaly po  Čičenicích a čekali kam nás odvezou.  Maminka vařila kávu- meltu na vysokých nádražních kamnech. Místnost   byla  napuštěna  vyjetým  olejem  jako na všech nádražích v  republice. Nebyla to příjemná vůně. Nevládl žádný zmatek,  jako  děti jsme ho alespoň nevnímaly vše pro nás  bylo  v klidu.
 
Za ranního rozbřesku nás pak stejný vlak odvezl do jihočeského Protivína. Vzpomínam  si,  že z nádraží jsme šlapali v dešti velmi dlouhou cestu k zámku, kde následovalo dlouhé vyjednávání, než jsme mohli společně s dalšími rodinami zaměstnanců z berního úřadu ubytovat. Ani se nedivím, že majitelé zámku tolik váhali. Početné rodiny s mnoha dětmi - přitom pokoje zařízené pro vzácné hosty – ne pro nás. Vzpomínám jak mezi polštářky a koberci vařila maminka na petrolejovém vařiči. My děti chodily do školy, muži se museli postarat o to, kam  složit  nábytek – před další cestou.
   Po deseti dnech jsme se stěhovali do Unhoště, otec dostal příkaz, aby nastoupil na zdejším berním úřadě. Tak jsem se od 22. října 1938 stala  občankou   města Unhoště, kde žijí dodnes.  ( 2018).
 
Otec sehnal provizorní bydlení v nové vilce u pana Lhoty výrobce lékařských stolků a  prodejce jízdních  kol, na konci Unhoště směrem ke  Kyšicím. Dostali jsme dvě místnosti bez příslušenství. Z oken našeho pokoje jsme viděli 15. března 1939 přijíždět Němce na motorkách a otevřených autech  za  sněhové vánice, hrozné sibérie, táhly na Prahu
 
Sociální péče o mládež postavila tehdy v krátké době během roku 1939 pro uprchlické rodiny odsunuté z pohraničí sedm dvojdomků. Malá  chodbička  dvéře do spíže, sklípku, na půdu a do kuchyně nic více se tam nevešlo. Nechat tam boty nešlo. V kuchyni pod schody byl zazděný prostor, kde byly dvéře. Říkaly  jsme  tomu  trucovna. Tam byl věšák na kabáty a polička na boty. Dále  v  kuchyni, kredenc a dvéře do ložnice. Kuchyňská kamna, štokrle na něm umyvadlo. Kuchyňský stůl. Pod oknem otoman na další stěně postel malé okno a pod ním pracovní stůl pro děti. Uprostřed místnosti stůl a šest židlí. Při šesti lidech velmi malý prostor. Pitná voda ze studny náhodou vedle vrat, ostatní to měli daleko. Na dvoře suchý záchod vedle malá kůlnička na uhlí. Možná padesát metrů čtverečních. A to obvykle mladí s dětmi v té době bydleli s rodiči.
 
Stěhovali jsme se do nového domku v zimě 1940, nevím proč, stavba byla ještě syrová, jednoduchá okna. V celém domy zpočátku jen dvoje dvéře, hrozná zima. Topilo se jen v kuchyni  do pokoje se kamna   nevešla., nebylo ani uhlí. Na noc tahali rodiče jednu  postel  do kuchyně a tak se spalo. Zajímavé bylo, že nikdo neonemocněl, ale ani za celou válku. Po dlouhých úpravách a oplocení byla k tomu zahrádka. Vzpomínala moje sestra Hanička o 9 ½ roku mladší. Jak si hrávaly  mezi  boudami , žebříky, nehašeným vápnem.
 
To se náramně hodilo.

A teď se teprve dostávám k hanlivému slovu „ U sedmi zlodějů“.
Směrem na  západ  o nově postavených domků byla rozlehlá pole patřící v té době státnímu statku. Pole byla osetá pšenicí. Úrodu na ně kromě majitelů chodily „ sklízet“   obyvatelky  domků „U  sadu legionářů“ Byly majetnější než my. Ke každému domku patřila  zahrádka  a dvorek s domácím zvířectvem: slepicemi, králíky, husy, prasaty a skoro každý měl kozu. Ještě se pamatuji, když jsem šla na oběd a potkala babičku Čihákovou s kozlem  to  bylo cítit po celé ulici a ještě se se mnou zastavila, vždy mně škrábalo v krku. V domkách v té době zvířectvo nikdo neměl. Tak potřebovaly krmivo –obilí a slámu ze státních polí.
  
Pole měl na starosti  hlídač, jistý pan Procházka, chlapík mezi  čtyřiceti a padesáti. Jenže když se věnoval místo hlídání své milé a  zmizel  kdesi s ní, pro chovatelky drobného  zvířectva  nastal čas „ sklizně“. Vypravily se na pole, sklidily obilí i slámu a přestrojené  za  snopy  pochodovaly  zpět ulicí domů. Běda však, když se  hlídač   Procházka  nečekaně  vrátil, to se pak musely rychle schovat mezi neoplocené domky a tam přečkaly. Ještě dnes bych je mohla vyjmenovat. Na jejich omluvu, doba zlá,  byla válka,  jídlo drahé. Příděl na potravinové lístky byl tak malý, že jste neumřela hlady. (V první světové válce nebyly ani ty).
  
Jak je tedy vidno , obyvatelé  oněch  sedmi domků  „ U sedmi zlodějů“ přišly k hanlivému názvu zcela nevině.
Po osmdesáti  létech  přišel vhodný  čas  k jejich rehabilitaci.
                                                                                              N. Stejskalová