Velikonoce

Kalendář náš, Gregoriaský, je zpožděn o  třináct dní, což  pro jarní orbu už je vhodný termín. Juliánský kalendář si ponechala pravoslavná církev- proto Rusové slavili  říjnovou revoluci v listopadu.
 
Vraťme se na chvíli k rybníkům. Tady nastala druhá fáze ledové éry. Jezdilo se na velkých krách „ lodnicich“. Souvislá vrstva ledu byla rozlámána a plavební dráha se musela vytvořit. Kry se zasouvaly pod sebe, až na lodnicích  bylo možno brázdit louži, která se v  klukovské fantazii proměnila v širé moře. Led byl křehký, nebezpečí bylo větší. Co  se  pamatuji, nikdo se neutopil. To už se příroda opravdu probouzela. Čas se nachýlil k největšímu svátku křesťanů- velikonocím. Je to pravda. Jen Velikonoce jsou  pohyblivý  svátek, jsou závislé  na  fázích měsíce a slaví první neděli po jarním úplňku. Zatím je tady ještě masopust doba radovánek, tance a dobrého pití. Končí i masopustní nedělí. Na zítří  je  den vyhrazený a tak někdy jsou i velikonoce až v dubnu. Je to stařecká nostalgie, nebo skutečně to byla  doba  vlahých deštíků, po kterých se zdálo, že vytahují stébla trávy a jásavě  zelené  listy stromů.


DUBEN
První aprií! Vyvést někoho aprílem byla touha všech. Někdy to bylo dost kruté, jak se říkalo - kanadské žertíky. Posílali se mladší kluci pro semtele, pro komáří sádlo a podobné  šprýmy. Vykřikovaly  se falešné vzkazy Kromě dávek žluči v krvi, nebylo větší škody.
Dejme dubnu kus velikonoční slávy o  kterou ho někdy připravil březen. Naše matky připravovaly mazance a beránky z nadýchaného těsta. Mazance se ve  větších  rodinách  vozily do pece k pekaři. Beránek se za našeho velkého zájmu pekl doma. Ženy a dívky ( i někteří   parádnici) měli  starost co si vezmou na  vzkříšení nového na sebe, aby je beránek nepokakal i  kdyby to měl  být  šátek, rukavice, botky.  Ještě jsem zažil z
s   klukovskou  partou o Bílou sobotu   pobíhání  kolem  kostela  a výrobu slušného rámusu řehtaček, kladívek všech typů od ručních po důmyslné traktůrky. Zvony totiž odletěly do Říma. V  kostela všechny  kříže z Kristem byly zahaleny do fialových závěsů.

To vše aby se zvony mohly slavnostně rozeznít o Vzkříšení, jedné z mší, kdy kostel praskal ve švech. Jinak to byly svátky pro všechny vyjma žaludek a zažívání. Zvláště  o Hod Boží se i i v chudých rodinách skutečna hodovalo. Druhý den byl svátek chlapců a pohroma pro děvčata. Předem  se pletly  pomlázky. Chlapci vyrukovali na děvčata, aby byla celý rok čerstvá a pohyblivá dostala výprask. Většinou symbolicky, ale byli i kruťasové. Kluci se učili, dlouhé koledy, obyčejně o zajíčkovi, který nesl z velké dálky malovaná vajíčka a obcházeli známé i neznámé a koledovali. Odměnou byla vařená malovaná vajíčka, někdy to byly i malované kraslice. Ty si  vyměňovali  dvojice, které JE poutalo, pouto z nejsladších. Za války to byl oblíbený verš. „Vajíčka jsou na lístky“, dejte radši penízky.  Tak se ze starého obyčeje stala obyčejná žebrota.

30.dubma se  opakoval  zvyk vyvádění aprílem, velmi stará pošetilost o které je záznam už v 17. století. Mnohé přátelství skončilo netaktním vyvedením vystavením příjemce posměchu. Konec  měsíce  je korunován filipojakubskou nocí. V tu dobu měly na obnovu přírody prý nečisté  síli velkou moc. Zaháněli se pálením čarodějnic. Dlouho předtím dnem sháněli chlapci  košťata ( někdy  při nepozorností majitele i zánovní). Ta se pak máčela  do  kolomazí a starého oleje. .Soutěžilo  se  kdo vyhodí zapálené koště, čarodějnici, výše. Hořící proutí  vytvářelo  na  tmavé obloze   bizartní  smyčky. Pak se skákalo přes oheň. Což někdy končilo  puchýři  na sedací partii.

Během let nahradily košťata lampiony v rukou školní mládeže.. Když palivo vatry,       nahradily pneumatiky, byo po  zbytku poezie. V tu noc jsem se usadil za komínem rodného domku a pozoroval jak se postupně v tmavé krajině rozžehají ohníčky i ve vsích notně vzdálených. Nebylo tehdy před 90 léty tolik světelného smogu.
                                                                                             
                                                                                                    Jiří Pergl