Dědeček Zábranský
Naděžda Stejskalová
8.9.2018
Dědečkovo putování za obchodem přetrvalo i přestěhování do dolejší hospody a příznivě se projevovalo na hospodářském postavení rodiny. Pro rodinné soužití to však byly svody nevázaného života party řezníků putujících za nákupy dobytka. Její duší byl dědečkův strýc Josef Hudec, mladší bratr dědečkovy matky, věkově nepříliš vzdálený. Byl to týž který měl být garantem dědečkova usazení a původce dědova přesídlení do Hostivice.
Pověst o bujných jízdách Hudce a celé party jsem vyslechl od jeho manželky, která dožívala nedaleko nás v rodině svoji dcery Julie Šlapánkové, manželce stavitele Františka Šlapánka.
Velká škoda, že tehdy byly ještě na hony vzdáleny prostředky k záznamu vyprávění všech těchto lidí zmizelého světa, ať to byly žižkovské tety. Barbora Hudcová, ale i sám děda i babička i maminka.
Oč vlastně při těchto řeznických spanilých jízdách šlo? Nakoupit za rozumnou cenu dobytek, hlavně prasata, dopravit ho na jatka a s malou marží ho prodat velkoobchodníkům. Nahradili tak několik mezi článků. Pracovali s jejich půjčkami, nebyli sami kapitálově tak silní, aby obchod mohli provozovat ve vlastní režii a snad ani o to nestáli, byly by přišli o zábavu, volnost, dobrodružství a snad ani nepociťovali, že je velkoobchodníci nestydatě odírají.
Konec idyle udělal Prispol. To byla společnost ovládaná agrární stranou, která se zabývala velkoobchodem na daleko velkorysejší základně, než si mohli dovolit velkoobchodníci z jatek. Jedna stránka z mnoha jiných v činnosti Prispolu spočívala v tom, že sedlák dostal „ na výchovu“ ta nejkvalitnější selata a k nim tolik krmiva, že vedle znamenitého uzenářského vepře, vykrmil svého sadelníka. PRISPOL tak vymítil mezičlánky zcela a ještě získal pro agrárníky skalní přívržence- Není divo, že se říkalo „ má se jako prispolácké prase“.
Vraťme se, ale do doby kdy domácké zaměstnání řezníků kvetlo. Rajon dědy byl úctyhodný. Když jsem na vojně zakotvil na žateckém letišti, ptal se mne děda, jestli ve Vršovicích, ( to byla ves na dohled od letiště) je ještě starostou ten a ten. Zapomněl, že od jeho cesty od Prahy přes Rakovník, Chomutov až k hranicím uplynulo více než čtvrt století a mezi tím byli i Němci odsunuti.
Malá vsuvka při přepisování na počítači v roce mých osmdesátin – 2005. Jestli děda jezdil pro dobytek, řekněme ještě v roce 1923 a já sloužil v Žatci v roce 1953 tak mezi tím uplynulo třicet let. Poměřím-li to mým věkem, pak před třiceti léty rok 1975 a to se mi zdá, takže jako včera a pamatuji se na mnoho detailů, takže to tenkrát od dědy nebyla taková zpozdilost, jak se mi v mé nadutosti tenkrát zdálo.
Něco o těch jízdách utrousil i děda. Vyprávěl o kolegovi, který obchod zahajoval stoje na šejtroku pryčky. Voláním „ Sedláci, prasata, selky – svině“ a měl kupodivu úspěch, drsné vtipky nebyly tehdejším lidem asi tak odporné.
Děda měl v partě výsadní postavení protože se domluvil německy i ve složitějších případech, zatím o ostatní znali pár výrazů potřebných k uzavření obchodu a to ještě v hrozném nářečí. Leccos vím od babičky, třeba to, že k oblíbeným vtípkům v partě postačilo nahrazení čepu rejdu kolíkem z větvičky. Chvíli držel pak prasknul a kůň s předními koly šel dál a zbytek pryčky klesnul. Mnoho krát se stalo, že zmožený řezník spal dál. Kůň přišel domů, zaklepal kopytem na vrata, jak ho to naučili. Pod kůlnou byl připraven jiný zadek vozu, podepřen latí na dvou sudech do montážní polohy, babička zasunula čep a kůň jí odvezl na místo havárie. Vzbudila neurvale dědka a on jí musel nahodit trosky na korbu a šesti kolové vozidlo se vydalo na cestu domů.
Nejvíce, vyprávěla „teta Hudská“.
Užila si s manželem, nejstarším z party a uznávaným náčelníkem svoje. Hudcova Hospoda v Jenči byla na samém začátku vesnice téměř o samotě. Prožila se svými dětmi , Julii, Tonikem a Růženkou mnoho strachu. když otec rodiny byl někde ve světě. Přišla na trik, který mnohokrát zabral, když osamělá hospoda neušla pozornosti nekalých živlů, oni počítali z bezbranností ženy s dětmi. Když se ozvaly podezřelé zvuky přemohla strach a volala, že všech sil. Franto nahoře je brokovnici, dej pozor nabitá, vylez s ní na půdu do vikýře. Venco v síni za stírkou je sekera, ty Lojzo vem tu větší palici z porážky. Až je uvidíte, maště je hlavách nikoho nešetřete.“ Teta Hudska absolutně nemohla znát knihu Heleny Koželuhové. Moji drazí bratři o Josefu a Karlu Čapkovi, kde takžka doslova popisuje obranu mlýna hronovské babičky při přepadení mlýna. I ten dědeček jako by vypadl z oka Hudcovi. Je zřejmé, že lidé, kteří se ocitnou v podobné situaci, Jednají často podobně.
Když Hudec konečně dorazil obyčejně v noci., probudil celou rodinu děti mu políbily ruku a ubezpečily jeho, že je ten nejhodnější tatínek na světě.
Pravidelně i s kolegy zarazili v poslední štaci v hospodě U černého koníčka,, obecně znalé V dolíku nedaleko Jenče v polích, za větrem. Zlé huby říkaly, že tam byla dámská obsluha, ale hazard se tam pěstoval určitě. Když se tam Hudec jednou chystal,vzbouřila se a řekla „prkenici sem“ a vyfoukla překvapenému Hudcovi náprsní tašku ze saka, řekla „a teď si jeď“. Hudec byl tak překvapen, že jí ani nenafackoval a uraženě odešel s čekajícími kumpány.
Od těch dob se prý choval o trochu lépe a děti nebudil. Dokonce jí opatřil dvě dogy a při příštím pokusu o loupeš bylo prý na dvoře spousta utržených a zakrvácených nohavic.
Dědu neopustily toulavé boty do konce života. Čas od času zmizel a objevil se za několik dní. Babička a maminka neměly o něj starost znaly jeho zvyky. Pustil se pěšky do míst svého mládí. Stavěl se nejdříve u nejlepšího kamaráda , hostinského v Kněževsi, Tatíčka,kam často chodil při svých kratších výletech.. Ale došel do Pcher a Loun. Co tam dělal, kde spal, jak se stravoval, to jsme se od něj nikdy nedozvěděli.
Z doby svého pobytu v ÚSTÍ n/L měl kamaráda v Praze.. Majitele Rážových podniků a hotelu a restaurace Belvedér v Holešovicích. Když mi stál jako svědek při biřmování u svatého Antoníčka, přišel domů za tři dny. Ráž byl nejúspěšnější z řady vrstevníků dědy, ale nakonec jim bolševik přistřihl křídla podle jednoho mustru. Nemuseli tedy čekat, že je srovná příslovečný krchov.
Jiří Pegl