Před osmdesáti léty

VYHNÁNÍ - ROK 1938.
Jak to bylo.  Žili jsme v Kouřimi  deset let. Přišel rok 1936, posilovalo se pohraničí, českými občany. Kdo to odnesl rodiny z více dětni, státní zaměstnanci. Jelikož jsme byly děti čtyři. Odnesli jsme to i my. Ještě se pamatuji na jednu rodinu z Nasavrk, jmenovali se Bačovi, tam bylo dětí pět. Náš otec i jejich byli oba u berního úřadu, jako exekutoři. (tenkrát mizerně placeními).  Otcové nemohli říci, že nepůjdou, byli by bez zaměstnání.
Tak jsme se  12. července 1936  na nákladním autě přistěhovali do Prachatic. Tím se zvýšil počet obyvatel o 50%. Nejen námi.

Bydleli jsme v domě proti gymnáziu, kde bylo  42 partají, většinou Němci a továrnička na výrobu primku. Obchod potravinami pana Pachlhöfra, truhlářství pana Práška s výkladní skříní a obchodem, vůně pryskyřice ze dřeva byla cítit  v domě a po celé ulici.
 
Chodily jsme do  krásné, nové české školy Nic nám jako dětem nechybělo. Nároční jsme nebyli. Jako děti jsme vnímaly více přírodu než  cokoliv  jiného. Bylo tam plno borůvek, hub, dřeva.  Topilo se v kamnech jen dřevem, šiškami co leds dal. Kamna jen na tuto surovinu, tak jsem chodili sbírat  šišky a  suché ulámané větvě, uhlí se kupovalo jen do prádelny.
Již tenkrát jsem měla velké problémy s chůzí, ale přišla ze školy, vzala hůlku, na záda malou nůši  a chodila pod Libím sbírat klestí. ) je to hora nad Prachaticemi). Kolem všude lesy, pod Libínem Marketiny lázně bylo tam nádherně., SAť byo léto nebo zima.. Vše mělo svůj půvab. Že se schylovalo k druhé světové válce to jsme jako děti nevnímaly.

Až jednoho dne při sbírání borůvek na Grilinku, byla náhle tma, řekla bych, že to bylo asi ve dvě hodiny odpoledne.. To byla polární záře a z úst občanů –prý je to převěst války. Zace jsme si to jako děti neuměli vůbec představit.
Važila jsem voje vánoce na náměstí v Prachaticích. V jedné půlce měli strom Češi v druhé Němci. Každý si zpíval své vánoční písně a nikomu to nevadilo. Přišel rok 1938, pod úrovní  dvora byly byty a v jednom bydlela Češka se synem a ten začal jezdit někam do Rakouskas, Začal jodlovat a oblékal se jako Němec.Od těch dob nemohu tento zpěv ani slyšet..
23. září 1938 kdy byla vyhlášena mobilizace, k hranicím jezdili kolony českých vojáků, byli ubytováni u sokolovny ve stodole, kde měli ustájené koně s plno vojáků v nich. Bratr Sláva a sestra Mirka k nim chodili. Maminka jim pekla buchty  a sourozenci tam byli  denně. Najednou se vojáci vrací od hranic a my se máme vystěhovat do večera do  20.30 hodin poslední vlak do Čech.  Bylo to  7. října 1938.

Sourozenci šly shánět auto a vojáka, který by nás odstěhoval na nádraží.. ( otec byl ještě někde na výkonu, jezdíval velmi brzo ráno).To už z kanceláře několikrát přišli zda je už doma. Šťastně to dopadlo. Voják přijel odpoledne, kulhal  nevím co se mu stalo., ale pomohl nám naložit nábytek a všechny naše svršky. Uvědomuji si, že moji sourozenci měli známé vojáky.  Jinak jsme  asi o  všechno přišli.
 
Dorazili jsme včas na nádraží.. Zda vyjel vlak včas nevím., vím jen, že  o půl noci jsme běhali v Čičenicích kolem nádraží. Rance ležely na smradlavá podlaze natřené vyjetým olejem. V tomto prostředí vařila moje máti, bílou kávu. Vždy počítala, že budeme hladový. Zde jsme čekali na rozkaz kam pojedeme. Najednou bylo rozhodnuto, brzy ráno jsme vystupovali v Protivíně na nádraží. Z Prachatic docházeli zprávy, že někteří Češi byli zbiti někteří i ubiti. Nevím, co na tom byla pravda. Nábytek byl uskladněn po stodolách. My děti chodily do školy.

Dlouhou cesta od nádraží, nevyspalý, utrmácení, jsme brzy ráno v dešti absolvovali cestu k protivínskému zámku. O vše se staral přednosta berního úřadu Vondra. Začalo dlouhé vyjednávání.
Určitě  se nechtělo správci ubytovat takové  přivandrovalce. PO dlouhém čekání nás konečně pustil dovnitř. Pokoje přepychově zařízené a do toho rodiny s více  dětmi. Bydleli jsme zde od 8. října do 21. října 1938,.Máti vařila na petrolejovým vařiči.. Žádnou škodu jsme zde nezpůsobili.

Konečně bylo rozhodnuto, kde má otec nastoupit na berní úřad.I  když chtěl být co nejblíže své rodné obci, tak nejblíže byla Unhošť. Jinak vše obsaz ené.  Tak od 22. října 1938 žiji v tomto městě blízko  Prahy. V mládí si člověk dělá plány a najednou je vše jinak a musí se přizpůsobit novému životu. Mám dojem že každý člověk by měl  bydlet za život v několika různých městech. Měl by jiný náhled na život.