Zemský ráj to na pohled

Když pak ve třicátých létech  postavil strýc František ve stráni pod podkozskými  Rovinkami chatu, nejprostší z prostých, byl jsem ve své chlapecké mysli přesvědčen, že v hymně kterou jsme s mrazením okolo páteře zpívali ve škole, měl autor na mysli právě tento kousek naší země. Byla to naivita kluka  z  bezlesé  ploché krajiny, který žasl nad zákruty potoka  nad rozlévajícími se mělčinami, nad hustým porostem lísek, kde stačilo se natáhnou pro čerstvé oříšky v dosud měkkých skořápkách. Nad terasami svahů, jak je za tisíciletí vytvořila voda, nad zákrutem potoka,  jemuž odolal tvrdý suk skály.

Viděl jsem pak v dospělosti mnoho krajin, které jsou považovány za nejkrásnější, ale  tento hluboký dojem z dětství přetrval i přes určité rozčarování z vyléčené dětské romantiky. Tolik vzpomínek se k  němu  váže, že nezmizí do konce života.

Moje  klukovské  zážitky se váží  také k  Unhošti.. Vždycky jsem jí spojoval s krajinou mých  dětských  snů. Byla branou doní- neřekli jsme s kamarády  jinak než „unhošťské lesy“ – i když naše cesty vedly spíše přes Svárov, či Červený Újezd.. Zkaženi Prahou kde jsme studovali nebo se učili, oceňovali jsme klid městečka, kde bylo všudy blízko, kde bylo možno nakoupit vše na malém plácku. Kde naši otcové v době stavebního  „boomu“ hledali služby kamnáře Patáka, vrata dodával  pan Gabriel, cementové díly pan Jiras.

Na Dejvickém nádraží při čekání na vlak na cestě ze školy, jsme plánovali  nad  mapou pražského  západního okolím  další výpravy do okolí  Kačáku u Šedých lišek, k spleti lesních  stezek pod Svárovskou lípou, vedoucích k Frajmanovu mlýnu, ke Skčeným, nebo Kalouskovu mlýnu na „Příroďák“.

Jak jsme se sem dopravovali? Tím nejdemokratějším  dopravním prostředkem nám dostupným biciklem, velocipedem, kolem Z Prahy přes Řepy, Sobín a Břve, jezdil stařičký státní autobus, který v sobotu praskal ve švech.. Sjel bezpečně serpentýnu k dolnopodkozské hospodě u Skrčených, kam si moderní autobusy netroufaly. Jezdilo se z Prahy vlakem vzdor vzdálenosti nádraží od Unhoště a další ke Kačáku. Byli to převážně mladí lidé, trempi. Z nichž se postupně stávali chataři, sdružovali se  v  osadách.. V hospodářské situaci třicátých let minulého století z nich město nemělo příliš velký užitek, byla však  každá  koruna  dobrá.
Přešel čas. Poměry se neuvěřitelně změnily. Doba příliš nepřála velkým partám kamarádů, jakými byli předváleční trampi. Chaty se stávaly miniaturami „masňáckých“ vil. Kterými v mládí jejich majitelé opovrhovali. Chatové kolonie už dávno nebyly osadami (až na výjimky udržující  tradici), ale plísní krajiny. Je snad konec romantiky traperů a desperatérů, na které si obyvatelé zdejší krajiny tak rádi hráli. Obligátní auto za chatou bezděky svazuje  možnost dostat se jinam, než na dostatečně širokou cestu..   Opravdu je to  konec  skutečné turistiky? Není. S radostí potkáváme na cestách a cestičkách hloučky cyklistů, dvojice, celé rodiny i osamělé  vlky. Připomínají hříbky pod helmami, „ sedlají „ kola z přehazovačkami, ať už jsou to  skutečně kola horská, nebo jejich levnější napodobeniny. Jaký je to rozdíl proti našim  „šintovačkám“!

Naproti tomu z cest po kterých jezdí, zdaleka takové potěšení nemám. Kde jsou  měkké  polní cesty našeho mládí, které protkávaly celou krajinu! Zmizely z velké části v širých lánech  kolektivizovaného  zemědělství. Jaké úsilí je třeba , aby většinou ještě jako veřejný statek v majetku obcí, se navrátily k svému účelu. Hektary vylehlých pozemků, ale  jenom se nevzdat úzké šnůrky  polní cesty!

Blízká se ale na časy. Dokonce vznikají spolky, či  mikro regiony, které si vzali za cíl obnovu cest a jejich přeměnu na cykloturistIcké stezky. Usiluje o to  dobrovolné občanské sdružení „Karlštejnská stezka“ od nás na jih. Obnovená cesta  do kláštera v Hájku by měla navázat na stezku ze Zličína. Studuje se možnost alespoň částečné obnovy Tachlovické  cesty. Z  bývalého  sídla panství  přes Nučice až do Jenče. Spolu s Dobrou a Červeným Újezdem, to byla sídla dílčích ředitelství Tachlovické domény).
Cesty z bývalého sídla panství přes Nučice až do Jenče. ( Spolu s Dobrou a Červeným Újezdem).

Může zůstat  Unhošť se svou tradicí stranou? Je skutečně na co navazovat. Před válkou zde byly odbočka Klubu českých turistů, která značkovala  cesty  v unhošťských lesích i jinde. Unhošť měla Okrašlovací spolek, který měl široký okruh působnosti, Společenstvo hostinských svoje členy vedlo k zdokonalení služeb výletníků. Lavičky na Neumanově stezce dosud svědčí, že sloužila i těm, kteří neměli nadbytek sil.

Také značení cest tu není od včerejška. Propagaci Unhoště sloužila i  valná část  činnosti spolku rodáků a  přátel Unhoště. Není do výzva k dnešku? Doplněno o moderní možnosti, přivedlo do Unhoště jistě řadu výletníků, kteří by zde začali i skončili svoje toulky našim krajem. Museli by o něm vědět
 
. Mohlo by to mít motto: „nevíte co s volným odpolednem? Přijeďte  k nám do Unhoště.   
                                                                                                     Jiří Pergl