Odraz dějin Hlučinska v naší rodině

Babička Anna se narodila roku roku 1944 na Hlučinsku v obci Vrbka. Hlučinsko je území mezi Opavou a Ostravou. Historicky je spojeno s Pruskem a později Německem, a proto zde byl život trošku jiný než v ostatních částech Československa. Například v jazyce lidí pocházejících z této oblasti se často prolínají německá slova s českými a třeba i moje babička, která už 50 let žije v Brně stále nějaké výrazy používá. Hlučinsko bylo k ČSR připojeno až v roce 1920 a většina obyvatelstva se cítila spíše jako Němci než jako Češi. Problematičnost těchto dvou menšin lze například demonstrovat už jen na tom, že mnoho občanů neumělo psát česky a nebo naopak německy.

Babička vzpomíná, že její tatínek chodil do německé školy, a tak uměl psát pouze německy, ale její maminka německy neuměla, a tak jí dopisy od tatínka z vojny museli překládat. Paradoxem, který lze také dobře demonstrovat na životních příbězích můžů v naší rodině, je to, že se podíleli na stavbě bunkrů ve Vavrovicích v armádě ČSR, ale poté museli za 2. světové války bojovat na straně Němců za Wermacht stejně jako další 4 strýcové. Jak dokládají dopisy z fronty, které tatínek mojí babičky posílal, nechtěli bojovat za Německo, chtěli mír, klid, vrátit se ke svým rodinám, což se ovšem nakonec povedlo jen jednomu z pěti odvedených mužů. Tím byl strýc mojí babičky, který byl za války zajat a dostal se do Anglie, kde se přidal k československým jednotkám.Válka se na něm ovšem podepsala, a tak když se v roce 1946 vrátil domů, ve chvíli, kdy už ho všichni považovali za mrtvého, odmítal o svých zážitcích mluvit a propadal v pláč, kdykoli se ho někdo na toto období jeho života zeptal. Zbytek mužů už se domů nevrátil. Jeden zahynul u Kurska, druhý u Stalingradu, tatínek mojí babičky padl někde v Rumunsku. Dodnes nevíme, kde je pohřben, i když se to moje maminka snažila vypátrat, nepodařilo se jí to.

Posledními vzpomínkami, které na něho máme, jsou tedy dopisy, příbory a velká mušle, kterou dal mojí prababičce, než byl převelen z Belgie. Poslední z pěti mužů zahynul společně s dědečkem mojí babičky po bombardování. A to až v roce 1945, kdy oba mužI vyšli z bunkru, který se postavil na zahradě, a kde spávala moje babička jako malé miminko, aby byla v bezpečí. Opustili bunkr, protože se chtěli podívat na ruské letadlo letící v blízkosti statku, letadlo shodilo bombu a dědeček byl na místě mrtev, strýc zahynul v rukou ruských mediků, kterým ho teta svěřila, ve snaze zachránit jeho život. Už ho ovšem nikdy neviděla a do smrti litovala, že jim ho svěřila, protože se už ani nikdy nedozvěděla, kde je místo jeho posledního odpočinku, a tak chodila na prázdný hrob. Na statku tak po válce zůstal jen jediný muž, druhý dědeček, který byl před válkou starostou a váženým občanem. Nejednou se dostal do rukou Gestapa, které ho vyslýchalo. Ovšem ani ten nezůstal s rodinou dlouho, v roce 1947 spadl ze žebříku ve stodole, a na následky pádu zemřel. A tak na celý statek, který měl 20 hektarů zůstaly jen ženy. Jednou z nich byla moje babička.

A tyto ženy se staraly o velký statek i na počátku 50. let, období začínající kolektivizace, kdy byly statkáři nuceni plnit nesmyslně vysoké odvody státu, aby si své statky udrželi. Nakonec však stejně jako ostatní soukromí zemědělci musely vstoupit do družstva.