Lady Ella, Duke Ellington a Louis Armstrong obrážejí právě štace na starém kontinentu na počest americkým vojákům a je téměř jisté, že původně Američané s postupem na Plzeň od západu ani příliš nepočítali a stejně jako Rusové mířili do Německa. V dohodách co upekl generál Dwight Eisenhauer s Josefem Stalinem v paláci Livadia na Krymu nebylo nic konkrétního psáno o demarkačních čarách dotyku sovětské a americké armády a pochybuji, že o tom bylo něco jen řečeno.
Píše se 28. března 1945 diskutovalo o linii na východním břehu Labe a Vltavy nebo o liniích Erfurt-Lipsko-Drážďany i o linii Řezno–Linec-Čechy. O liniích u Plzně se neříkalo ani v zahraničním rozhlase. Přesto však už od 22. dubna 1945 pronikli Američané do prostoru Chebu a Aše na cestě do Německa. Nikde jsem se nedočetl, že by v té době, byť náznakem říkalo, že by se chtěly Pattonovy jednotky pouštět někam do západních Čech. Stratégové války však také nepředpokládali do té doby tak rychlý postup Američanů a slábnoucí odpor Němců. Tento rychlý postup vedl už k tomu, že jejich rozhodující velitel sdělil sovětskému velení možného útoku k linii Karlovy Vary-Plzeň- České Budějovice. A už dne 4. května 1945 v 19,30 hodin vydalo americké velení nečekaný rozkaz k postupu do Čech.
O tom pochopitelně nic moc nevěděli Češi. Museli o tom nejspíše vědět však mnozí němečtí velitelé včetně těch nejvyšších, kteří již v té době se kojili nadějí, že dorazí dříve do amerického zajetí než do sovětského. Obyvatelům Protektorátu upřímně řečeno bylo jedno, kdo je osvobodí, hlavně aby to bylo co nejdříve. Přes všechen tehdejší obdiv k americké armádě se ještě trochu antiněmectví míchal domnělý panslavismus a obdiv k válečné síle komunismu.Zkušenosti našich legionářů v první světové válce s komunismem byly zapomenuty.
Dnes už stěží zjistíme, kdy se začal organizovat odpor proti německé okupaci na Plzeňsku. Muselo to být už od r. 1941 Mohlo to být však už dříve podle spíše jen zčásti „šeptandou“ šířených informacích o místních plzeňských nebo celostátních organizacích. Možná, že to bylo už od r. 1939, jak o tom se mluvilo o organizacích např. o NHPM (Národní hnutí pracující mládeže), V boj, což měla být plzeňská odnož PVVZ a Úvodu, nebo Druhá lehká tajná divize, Jestřáb a komunistické skupiny. Jistě to už potvrzovalo konání v r. 1941 MUDr. Františka Šimera, který navázal v té době prostřednictvím svého asistenta Dr. Hlinky v plzeňském interním oddělení styk s odbojem a na svém oddělení nechal ukrývat celkem na 40 ilegálních pracovníků. Dokládá to historie, že asi za půl roku 2. 8. 1942 zradou jednoho studenta medicíny byl Gestapem zatčen a zprvu odsouzen na 15 let. Potom však při opakovaném soudu dostal trest smrti. Byl sice na intervenci velvyslance Slovenského státu omilostněn, ale přesto dne 8.9.1943 byl popraven. Důvodem toho bylo poškození berlínských věznic při náletech, na něž reagoval Himmler rozkazem popravit co nejvíce vězňů. V této smrti ho následoval i jeho asistent Dr. Vilém Hlinka. Nebyli z plzeňských lékařů sami.
V r.1943 byl popraven i prim Dr. Hradecký ze strakonické nemocnice i plzeňský lékař Dr. František Vrátil spolu s členy západočeské Obrany národa. Nelze se už dopátrat pravdivosti jen tradované zprávy, že v lednu až dubnu 1942 se v Plzni přechodně ukrývali někteří parašutisté z Londýna, mezi nimi i Oldřich Dvořák, Václav Linhart. Všichni údajně byli popraveni po zradě jednoho medika v nemocnici.
Podle pozdější literatury je velmi pravděpodobné, že v Plzni pracovaly tyto organizace, jako Úvod (Ústřední vedení odboje domácího), který se údajně konstituoval už v r. 1941. O jiných takové přesnější údaje literatura neuváděla, až už to byl Odboj pošťáků, Sokolská organizace, Vojenská skupina pplk. J. Weidmanna, zpravodajská skupina škpt. St. France, Stráž svobody, Hnutí za svobodu, Druhá lehká tajná divize, Konec války, Rady tří, Gama, Niva aj. Mezi jejich členy byly obyčejní lidé nejrůznějšího politického přesvědčení i mnozí předváleční důstojníci. Byli mezi nimi i zemědělci, policisté a jistě zdravotníci, o nichž jsme se už zmínili. To vše se i zde v Plzni postupně i s oběťmi stupňovalo.
Víru v poražení Německa a jeho spojenců i o rychle se blížícím se konci války už dávno věstily i rozhlasové zprávy z Londýna. V tom našim lidem nezbránily ani drakonické tresty ani rušení vysílačů. Je k nevíře, že můj děda poslouchal zprávy z Londýna i pomocí na koleně zkonstruované primitivní krystalky. V dubnu 1945 dokonce to oznamovaly i letáky shazované angloamerickými letadly.
Nemůže být pochyb o tom, že konec války se blížil úměrně stupňující se síle leteckých náletů, které nebořily jen Škodovku, nádraží, jatky, velkou hasičskou jednotku i obytné čtvrti, mezi nimi i dům mého dědy. Konec války dokumentoval i útěk samotných Němců ze zabraných území východní Evropy. Už od 17 až do 24. dubna 1945 bomby ničily nejen koleje a nádraží, na vedlejší koleji stojící pancéřový vlak na kraji Plzně u Třemošné s nacistickými pohlaváry z Prahy, s členy fašistické rumunské vlády, s vlasovci a gestapáky z Prahy, Vídně, Brna a Olomouce. Věstilo jej i hektické odvážení našich památek z Česka v nákladním vlaku. Díry po zasypávaných kráterech po bombách do nenávratna zničili i z Prahy odvážené památky, mezi nimi i nenahraditelné dokumenty Karlovy univerzity, zejména pražské Lékařské fakulty. Mezi nimi byly i insignie, např.i nejstarší univerzitní žezlo lékařské fakulty z let 1437-1448.Konec války věštily i transporty vězňů z koncentračních táborů, projíždějící Plzní. a na pochodech.smrti . Nikdo neví a už se asi nikdy nedoví, jak to bylo s parašutistickým oddílem, vyslaném na pomoc odbojovým silám kolem Plzně a Rokycan partyzánským štábem 4. ukrajinského frontu. O konci války mluvily i letáky, shazované spojeneckými angloamerickými letadly na Plzeň. Těsně o výbuchu revoluce v Plzni už 4 května mluvily zprávy z Prahy, kde ten den už lidé sami od sebe začaly strhávat dvojjazyčné nápisy a ničily ojediněle i nacistické vlajky. Také však až pátého května se Prahu probudil rozhlas pověstnou větou „ je sechs hodin“.
Zdá se, že teprve dodatečně začaly jednotlivé skupiny odboje v Plzni svou činnost koordinovat a jakýmsi vlivným činitelem byl se svou převážně na západ orientovanou skupinou J. Krejčík Pokud můžeme mluvit o KSČ, ta se více po svém decimování Gestapem i v Plzni orientovala hlavně jen na vlastní úlohu ve vedení jiných osvobozujících sil v konečné fázi války než na osvobozování samotné.
To vše bylo součástí informační mozaiky izolovaných příprav na den D. snad všude. Ta univerzální revoluce po Čechách se šířila , ale i se měnila ke sjednocování protiněmeckých sil V Plzni se to sjednocování projevilo už v r.1943 vznikem jakéhosi přípravného revolučního výboru ale vrcholilo skoro na poslední chvíli ustavením jakéhosi národního výboru. Tehdejší češtinou bychom mohli mluvit Revolučního národního výboru v Plzni dne 14. dubna 1945 na Lochotíně v Karlovarské ulici, kde se skrývali v sklepě pplk. Jindřich Krejčík a František Bureš z Košutky.
V dějinách Plzně se dočteme, že se zde řešila otázka vztahů národního výboru a vrchního starosty města. Vzájemně si dost odporující publikace mluví o osobách Karla Křepinského, o pplk. Jindrovi Krejčíkovi, mjr. Josefu Matasovi, MUDr. Jaromíru Hrbkovi a Václavu Hrbkovi. Tyto funkce prý splynuly po osvobození, ale není nikde uvedeno kdy a jak to bylo V nejedné publikaci se zdůrazňovalo, že mezi zástupci jednotlivých skupin s rozdílným složením a politickým změřením docházelo k názorovým rozporům. Mezi nekomunistickými složkami a KSČ v něm prý získali početnější zastoupení Už tehdy prý se mezi těmito odbojovými pracovníky hovořili o jedné straně v politickém systému nové republiky. Do začátku května se nikde nepublikovalo kolik vlastně tento RNV měl.schůzí a co vlastně dělal této ilegalitě. Poslední prý měla být až dne 4. května 1945 ve Zbrojnické ulici a na ní se stanovilo 18 jednotlivých referátů a obsazení jednotlivých funkcí. Předsedou zůstal pplk. Jindřich Krejčík, místopředsedou byl technický úředník Škodovky Josef Dufek, také zámečník Škodovky František Filip, doubravecký Eduard Kotora a masér městských lázní Václav Hrbek, jednatelem byl MUDr Jaromír Hrbek. Tajemníkem se stal a pozdějším starostou byl jmenován údajně i předválečný funkcionář KSČ Josef Ullrich. Ten však byl podle jiného údajně až do konce války vězněn v koncentráku v Buchenwaldu. Jak to bylo možné, to se nezdůvodňovalo. Pak bylo pověřeno vedením jednotlivých referátů na 15 členů RNV. Ještě dva další byli prý jmenování ještě v Buchenwaldu. Organizační schéma odpovídalo pracovnímu členění městského úřadu. Skoro důležitějším bodem jednání byla zpráva MUDr. Jaromíra Hrbka, který se stal mezitím členem České národní rady a ÚV KSČ. Ten tlumočil RNV, že ze dne 6. na 7. budou shozeny sovětským letadly zbraně. RNV se usnesl na tom, jak bude pod RNV probíhat povstání, obsazování radnice, policejních strážnic, železnice a jiných důležitých míst a objektů.
Nezávisle na RNV se však konaly přípravy Bojové skupiny, která spoléhala na ilegální poradě s pomocí škodováků , železničářů a hlavně policie Na poslední poradě byl vytýčen úkol obsazení hnědého domu se sekretariátem NSDAP v Husově ulici. Nelze prověřit, že revoluční síly v Plzni disponovaly asi se šesti sty ozbrojených lidí, do něž samozřejmě bychom museli počítat uniformované složky. O síle evolučního odporu v Plzni by mohly odpovídat údaje o tom, že během povstání zahynulo jen 18 bojovníků a na padesát jich bylo raněno.
To vše se usnášelo, kdy v Plzni bylo na nejrůznějších místech bylo na 7000 německých vojáků pod jednotným velením na Klatovské třídě, s dostatkem zbraní a dopravní techniky. Byla zde nejen Wehrmacht, ale i jednotky SS, Volksturmu, SA i Hitlerjugend. Nejen v pětatřicátých kasárnách, na Chlumu, na kopci za hřbitovem, na Lochotíně a bůhví kde jinde. Do rozvahy o síle Němců musíme tedy započítat i to, že sama Říše už byla válkou unavena a její vojáci se na mnoha místech vzdávali,ničili své zbraně. Mnoho takovýchto událostí bylo popsáno u Ústředního hřbitova,, na Bručné v Černicích i jinde.
Kdy začíná osvobozování ?
4. květen 1945 ještě všeobecné osvobozování, když se objevovaly v této dlouho připravované době manifestní a hlavně velké projevy protiněmeckého odporu. Ty počátky byly, alespoň co se týče Revolučního národního výboru stále v ilegalitě.
Začátkem byl až pátek 5. května Zdá se, že vše jako by bylo jen bláhovým snem, který byl živen nadějí, že se dají do pohybu americká vojska. Byl to sen i obyčejných lidí, kteří už po ránu v sobotu 5. května začali strhávat německé nápisy bez vedení plzeňského Revolučního výboru. S jídlem obyčejných lidí rostla chuť. Ten den situace už přerůstala v lidové povstání. Dokladem toho bylo nepřehlédnutelné zapálení nacistické tabule „ Führer befiel, wir folgen“ vyvěšování už dávno ušitých národních vlajek, nejen na domech, ale i z ochozu Bartoloměje dokonce prezidentské vlajky před radnicí, ale i k přepadávání jednotlivých německých aut ale i opačným napadáním občanů německými vojáky a gestapáky Tu a tam se ozvaly i jednotlivé výstřely. Ulicemi lidé už pochodovali náměstím a přilehlými ulicemi a provolávali slávu Československé republice. Na Klatovské třídě a v Nerudově ulici někdo z německého velitelství chtěl zastavit projíždějící auto s demonstranty, zastavil ho však pancerfaustem. Zde už padly i první české oběti. V 10 hodin pronikli ozbrojení občané i s Dr. Křepinským do radnice a zajali německého starostu Waltera Sturma a Karla Wilda .
Teprve pak se začali scházet ve Zbrojnické ulici i jiní členové onoho národního výboru Vešli už do vyklizené radnice a podepisovali tady slib věrnosti Československé republice.Dr. Křepinský se za této nepřehlédnutelní situace se Obwerbürgermeistrem Sturmem odebrali do německé komandantury na Klatovské třídě. Tam se s generálem von Majevskim dohadovali, kdo je už pánem města Po dvou hodinách se pochopitelně na ničem nedohodli. Revoluční národní výbor se domníval, že v té době už převzal odpovědnost za další vývoj v městě. Z radnice promluvil k lidem už předseda Jindřich Krejčík a MUDr Jaromír Hrbek. Jejich projev doplnil už ve 12,30 z Obcizny proti Měšťanskému pivovary z dobyté německé radiohlasatelny Dr Karel Špindler i se třemi jinými a znalci z pošty ozvala už slova „ Volám město Plzeň, černou, rudou Plzeň.“ která měla proklamovat politickou tvář Plzně. Z opět minut už se nemluvilo o rudé Plzni, ale hlásalo se o svobodné Plzni, hlasatelé pak doporučovali, aby lidé zůstali doma nebo nechodili do ulic,šli po své práci a připravovali uvítání spojeneckých armád. Noviny tehdy vyšly až v noci z 5. na 6. května, další den je velení americké armády . zakázalo. Stále se jen hlásaly zprávy o příchodu Američanů, o partyzánských oddílech obsazujících východ a sever Plzně, lhalo se o dohodě s německým velitelem německé plzeňské posádky, do toho omylem se míchaly zprávy z Oberkommando der Wehrmach.
Když se už toho moc nedělo na ulicích, ve Škodovce hasiči a zaměstnanci odzbrojili německou závodní stráž. A zmocnili se zbraní a střeliva a tři tanky vyjely do Plzně. Ten bez ochranné kopule se stal obětí střelby Němců z oken obchodní akademie. Další dva mrtví a třetí doplatil revoluci životem v nemocnici. Aktivně si počínali i na dráze členové nově ustaveného í RNV na ředitelství drah, zajišťovali stanice, kde byla německá obsluha, ale i organizoval i provoz a pořádek.
Členové Bojových skupin splnili svůj plán, obsadili sekretariát NSDAP a přeměnili ho v v sekretariát KSČ a později ho přejmenovala v Leninový dům. Podobně se zapojili do revoluce i zaměstnanci na hlavní poště, v odpoledních hodinách už přerušili telefonní spojení s Oberlandratem a ostatními německými služebnami. Nakonec odzbrojili i vojáky střežící poštu
Městská policie spolu s dvěma rotami protipožární ochrany hned začali reorganizovat své složky, zatkli svého policejného ředitele i nespolehlivé důstojníky a kolaboranty. Reorganizovaný sbor obsadil všechny policejní strážnice a zajišťoval některé úřady a některé veřejné budovy Členové ilegální skupiny zaměstnanců plzeňské věznice na Borech propustili politické vězně, kteří se pak účastnili povstání se zbraní v ruce.
V Plzni se skrytě organizovaly skupiny Národní stráže Revolučních gard zejména pro pozdější revoluční národní výbory na Plzeňsku, aby do 29. května už začaly střežit naše
hranice.
V 16. hodin navštívila skupinka členů národního výboru v českých uniformách znovu generála von Majevskiho a obě strany blufovaly nepravdivými zprávami o podmínkách znovu nastolení klidu a o opatřeních, které v opačném případě budou následovat.
Obraz „občanské“ revoluce
To vše můžeme číst z později uveřejňovaných článků a knih, prakticky v době totality. Trochu jiný obraz mohli podat obyčejní, neorganizovaní lidé revoluce, mezi nimi i můj děda, který část toho sám viděl a zažil. Ten se už ráno 5. května ozbrojen dýkou se zaječí pacičkou a naivní odvahou, s vlaječkou hned na nejbližší křižovatce u Pietasu pod krytím policisty postavil se proti četě Němců, kteří utíkali z Chlumu nad Doubravkou. Jeho odvaha však končila tím provoláním „ Im Rahmen der Revolution gibt euch“. Pak už jen se svým kamarádem musel utíkat i s policistou na strážnici a odtud k městu.
Druhé setkání s Němci bylo už úspěšnější, protože pod namířeným samopalem železničního člena OSOŽ se oběma „revolucionářům“ podařilo nasazenou dýkou na krk tlustého šoféra mercedesu a tří tlusté Němce zastrašit tak, že se poddali samopalem ozbrojenému železničáři. Byli tak překvapeni, že vystoupili z auta a nechali v něm zastrčené klíčky. Pak stačilo nasadit vlaječku a oba kamarádi pak jeli do města. Tam před Perlovou ulicí nás zastavili srocení Plzeňané a křičeli na nás, že v německém bordelu (Wehrmachtskameradschftshein No 3) jsou zbraně. Podařilo se nám vniknout do bordelu, kde každá z dorot měla svou pistoli a handgranát s dřevenou násadou. To vše jsme už před desátou hodinou odvezli na čerstvě dobitou radnici. Tam jsme my motorizovaní dostali za úkol vozit z rozstříleného vlaku za Koterovem vozit naftu pro už nepojízdné škodovácké tanky. Nic jsme nedovezli, protože nás pokropil střelami německá kulomet. Taktak jsme se vrátili do Světovaru, kde nám auto i naše dvě pistole sebrali. Děda může tedy potvrdit, že první den plzeňského povstání trpěl nedostatkem zbraní, vzdor úspěchům akce trpěly bezradností, nekoordinovaností a nedostatkem zkušeností i s organizováním zdatného vojenského velení. Jednotku dostaly, co naši revolucionáři mohli potvrdit, jen jednotky městské i drážní policie s nadšenými dobrovolníky z řad plzeňských občanů. Děd se vrátil do města na radnici a tam, protože uměl „užitečně“ mluvit německy,
rusky a anglicky, tak začal sloužit jako
tlumočník.
Situace tehdy na začátku osvobozování umožnila diktovat Revolučnímu národnímu výboru prevenci, vystříhat se otevřenému střetnutí s nimi. RNV o naše tlumočení neměl zájem, protože se odebral kolem 16 hodiny na německé velitelství na Klatovské třídě a tam se jednalo o převzetí moci v Plzni, ovšem za podmínky pro Němce zajištěného klidu, pořádku, zásobování a umožnění nerušené evakuace na západ. O podmínkách toho se vedla nekonečná a vzrušená jednán na německém velitelství i na české radnici. Američané nepřijížděli a tím pro nás první den revoluce končil a šlo se domů. Na radnici jsme také nebyli dlouho, protože značná převaha Němců, umožnila jejich jednotkám postavit jejich soldáty na rozích náměstí. Nikdo z nás nevěděl až skoro do noci, jak to asi bude s tím příchodem Američanů do Plzně.
Klíčovým informátorem o situaci o Američanech se stal pan Jaroslav Stoklasa, člen ilegální organizace poštovních zaměstnanců s názvem 2. lehká divize, který se skrýval v továrně na léčiva v plzeňských Sudetech v Kozolupech. Tomu se podařilo dostat se až neuvěřitelně dobrodružnou cestou s pomocí některých suděťáků až do Přimdy k americkému plukovníkovi předsunuté jednotky Charles H.Noblemu a zpět do Plzně. Toho informoval o situaci německých jednotek na jeho cestě k Plzni a naopak už zoufajícím členům radnici sdělil, že Američané přijedou do Plzně druhý den ráno.
Už se nedopátráme, zda se několik divizí pátého armádního sboru dalo do pohybu na Poběžovice, Hostouň. Když už 4. května dostal generál George S. Patton a hned už v ranních hodinách 5.května 1945 vydal rozkaz k postupu už na tuto styčnou linii. Američané na to jméno Plzně museli se probojovat v Železné rudě proti divizi SS, přes Čachrov a Starec, přes Sušici. Jiné prameny mluví o tomtéž s datem 4. května v 19. hodin. Do 5. května s večerem dorazili Američané přes Domažlice a Tachov do Klatov. Jejich velitel však neměl k dalšímu postupu síly dát rozkaz k tažení hned na Plzeň.
Sobota 6. května
Bránil mu v tom hlavně rozkaz vyrazit dvěma proudy přes Domažlice a Tachov od Klatov a od Stříbra, přes Přeštice, Stod dojet do Plzně až dne 6.května 1945. Tak zněl rozkaz 16. pancéřové divizi a 97. a 2. pěší divizi. Tak se skutečně i stalo.
Dál to nešlo a Američané se museli zastavit Bylo to skutečně ráno v 07:45 kdy s ním dorazilo na kraj Plzně jeho 2 500 mužů z 16. obrněné divize dojelo cestou přes Sudety za sychravého počasí na nálety zdemolovaného okraje města –Skvrňany, kilometrech na konci Rokycan v místě se sověty dohodnuté demarkační linii. Tak to nařizoval i generál Bradley generálovi
Pattonovi, který musel poslechnout, i když mu to nebylo po chuti.
Bylo to sice zakázané, ale můj děda na vlastní oči viděl tzv. průzkumný oddíl o síle asi 40 mužů, který vyslali Američané údajně na pomoc Praze, která o ní zoufale volala Teprve dodatečně jsme se dozvěděli, že pod velením podplukovníka R.H. Pratta se tato skupina dostala do východních Čech až do Velichovek k Schörnerově štábu aby tam jednala o splnění německé kapitulace, kterou už dny předtím podepsal velitel Wehrmachtu v Praze generál Tousaint s naším podplukovníkem generální štábu Kadinkou příměří. Tak tato americká skupina pomáhala Praze. Bylo to 8. května 1945 v 10 hodin dopoledne. Píše o tom dvoustránková zvláštní zpráva a autentická
fota.
Příjezd Američanů do centra
Vraťme se však k rozhodujícímu okamžiku, k vjezdu Američanů dne 6. května v nejasnou dobu ráno na kraji našeho města. Toho se opět účastnil i můj děda před radnicí jako opět nic důležitého netlumočící překladatel. Dostal sice pásku a papír o tom, co je a jaký mám rozvrh skužby tlumočnické. Tlumočil ještě před příjezdem Američanů nějaké málo gramotné povídánání nějakého posla od Vlasovců, kteří stáli někde u Berouna. Pak se tu ale najednou objevili Amerikáni, „s nimi mluvil kdekdo, mně však nikdo nepotřeboval, ačkoliv jsem se k nim tlačil s oficielní páskou jako první.“ Oni měli své tlumočníky už z Klatov. „Tak jsem vyšel na náměstí, kde se všichni objímali a líbali, než začal nějaký německý pitomec střílet dolů do náměstí s věže.“ Viděl však onen entusiasmu, kterým Američany vítala Plzeň. „Tam mne dokonce někdo jen jako civilistu na náměstí vedle holek a Američanů vyfotografoval.“
O tom konečně mluví desítky soudobých fot po cestě z Křimic, z Husovy ulice. Americké měli v čele své vozy typu Chaffe M.5 a Sherman M 4. a jeli na plzeňské náměstí v bojové pohotovosti cestou osvobození Plzně, kolem divadla, Říšskou ulicí na náměstí. k radnici. Byli to zablácení a unavení osvoboditelé a chránili je nepromokavé kabáty. Svoboda pršela. Chvíli bylo vítání, pilo se i pivo z okamžitě přivezeného sudu, pil se čaj, jedly se buchty a vojáci se družili s děvčaty. Tam také uvítali plukovníka Nobleho, pak i velitele divize brigádního generála Johna L. Pierce, velitele 2. pěší divize generála Robertsona tradičním chlebem se solí. Nikde se nedočtete jméno onoho starosty který je vítal, nikde se nedočtete, proč nevítal Američany na radnici ani Revoluční národní výbor. Pravděpodobně proto, že byl na Klatovské třídě ve štábu německého velitele místní posádky generála von Majewského, který podpisoval kapitulační listinu Podepsal ji na obyčejný kus papíru spolu s podplukovníkem Perkinsem. Německý velitel si pak za přítomnosti své manželky prostřelil vlastní pistolí hlavu. Ani v takové zásadní zprávě není v literatuře jednoty a někteří popisují tuto sebevraždu na plzeňské radnici.
Svoboda ještě nebyla úplná, protože se najednou ozvaly výstřely od chrámu sv. Bartoloměje. Na foto nenajdeme ten úprk, když se kolem desáté hodiny ozvaly německé výstřely z nitra chrámu. To už do sluchátek dostali naši osvoboditelé zprávy o tom, že se střílí i jinde. Teprve pak jsem viděli chladnokrevnost boje Američanů s likvidováním záškodnického ostřelování Američanů i Čechů z oken a střech, z pušek i pistolí zpanikařených Němců, zejména Volksturmu, SA a Hitlerjugend. Jeden z Američanů dědovi napřed podal malého kluka, který byl na jeho tanku, a pak se rozhořela bitva, nejen o chrám, ale o všechny střechy a horní okna podél hlavních tříd. Bitva trvala v centru města skoro do 16. hodin. To už si generál Pierce zřídil svůj stan v Grand hotelu Smitka. Po celý den však museli Američané likvidovat německé záškodníky. Během celé operace měli jednoho mrtvého a 17 zraněných. Byl zničen jen jeden americký obrněný vůz M.
Ještě 6. května dorazila do Plzně 97. pěší divize i některé týlové jednotky. Plzeň si však už začala přišívat „Indian Head“ od 2. pěší divize, která jí do Plzně provázela na cestě Evropou.
Američané měli v Plzni od prvního dne velké množství práce a tak dorazili teprve dne 7. května do Rokycan až na dohodnutou demarkační čáru. Museli zřídit v místech pod nádražím Plzeň-Valcha v místech dnešní borské přehrady provizorní zajatecký tábor pro několik tisíc německých vojáků.
V Plzni podle jednoho pramene zajali bez odporu na 3 000 německých voják jen v Plzni, kteří byli internováni v pětatřicátých kasárnách. Osud stihl i zajatého Konráda Henleina, který si v této budově podřezal žíly K.H, Frank byl zajat v Rokycanech a později byl popraven jako válečný zločinec. O době po revoluci by se také daly vyprávět velké romány. Můj děda měl zadostiučinění, když po skončení soudu¨později pitval pravou ruku popraveného esa plzeňského Gestapa Haase, který tou rukou mlátil na Gestapu mého praděda Jaroslava pro křížovku v novinách Nový Den.
V jižních Čechách zajali Američané z jižních Čech 8 000 německých vojáků. Hodně práce měli na kraji Plzně u Ejpovic, kam se sjelo mnoho německých utečenců z Prahy a z oblastí osvobozených sovětskou armádou.
Když to osvobozování chceme nějak ukončit, tak zprávou,, která teprve 7. května dorazila do Plzně, zprávou o definitivní kapitulaci německých vojsk, kterou s datem do 9. května v 00,15 h. podepsal v Berlíně generál Wilhelm Keitel. Tuto zprávy prý Američané dostali z Remeše z hlavního stanu generála Dwighta Eisenhauera a patřičně ji oslavili ve skladu tvrdého alkoholu v jeho výrobně v Božkově.
Pak už zbývalo jen slavit a obsazovat místa ve vedení Plzně. Slavilo se mnohokrát, 11. května za účasti nejen amerických, ale i sovětských vojáků. Jeden z těch druhých, již značně v podroušeném stavu, mi šeptal: „Zas tak moc se neradujte.“ Co tím chtěl básník říci, to jsem měl pochopit již zanedlouho.
Největší pocty vyjádřila Plzeň 15. června, když do osvobozené Plzně pozval V. armádní sbor ve svém čele s generálem Gayem prezidenta republiku Dr.Edvarda Beneše. Té slávy se účastnili i vojáci samostatné naší brigády z Anglie. 26. června bylo 26 amerických důstojníků armády a letectva Spojených států dekorováno prezidentem Dr. Benešem československými řády a vyznamenáními. 8 z nich dostalo nejvyšší vyznamenání- Řádem bílého lva.
4.listopadu bylo na pořadu udělení čestného občanství gnerálu Harmonovi a plukovníkovi Charlesovi N. Noblemu
20.listopadu při oficielním rozloučení s americkými vojáky v Plzni projevů bylo hodně, loučil se za vládu její mistopředseda Ján Ursíny a ministr národní obrany Ludvík Svoboda , ministr zahraničí Jan Masaryk, americký velvyslanec Laurence Steinhardt a další osobnosti. Ne nakonec přednesl svůj projev i ministr zahraničí Jan Masaryk.
30. listopadu až 1.prosince probíhal odchod Američanů z Plzně. I o tom svědčí obrázky ze str. l04 v knize Krátký,Vl., Mazný,P.: Plzeňané I, 1900-2000, Starý most, Plzeń, 2001, Obvodní knihovna Slovany, ID 749 I
Osvoboditelé Plzně z V. armádního sboru odveleni do USA a odtud už ani z nich nedojel do války proti Japonsku a sbor byl rozpuštěn.
Příslušníky V. armádního sboru vystřídaly jednoty XXII sboru v čelem s generálem Ernestem N. Harmonem, který si vybral z Plzně i manželku. S oficiálnímu poděkováním Američanům došlo 20. listopadu 1945, kterého se v Plzni
Američané se dočkali v Plzni i památníku své armádě, když předtím dne 6.5 1948 komunistické bezpečnostní složky a dělnické lidové milice slavnostní výzdobu zničily a naházely do řeky Mže. Dlouhá doba nepravd, lží a zkreslování skutečností i doba likvidací amerických pomníků a desek skončila vybudováním památníku americké armádě v r. 1995.
...................................................................................................................................................... ......................................................................
Verze druhá
Podle paměti mého dědy Přemysla to vše začalo až 5.května 1945, kdy se rozhodl dobýt své město od Němců. V 08:10 hodin dopoledne po zuby ozbrojen kudlou, která měla zaječí pacičku na rukojeti. "Možná, že jsem ji vybral podvědomě pro štěstí. Také mi štěstí přinesla hned za 5 minut. To jsem došel s kamarádem, který měl v ruce utrženou plaňku od sousedova plotu, ke křižovatce u Pietasu. Od Doubravky přicházela k Pietasu četa plně ozbrojených německých vojáků z pozorovatelny na Chlumu. Veliteli této formace zastoupil uprostřed křižovatky cestu neznámý člověk s kolem a já je vyzval “jménem revoluce”, aby se vzdali. Chvíli nastalo ticho a nerozhodnost vojenského útvaru a hloučku nás čumilů. Jen ale chvilku. Pak odskočily dva poslední trojstupy Němců, kteří si lehli na násep protileteckého krytu a zarachotili uzávěry pušek namířených na nás. Strážník protektorátní policie, který stál se samopalem ve dveřích nárožní policejní stanice v bývalé hospodě, chtěl také uskočit nazad a dovnitř, ale nějak se chudák s tím to zbraní zamotal do kliky dveří. Já s kamarádem jsem prolítl dveřmi do nárožního domu, jako při překážkovém běhu jsem přeskákali několik plotů až na Letnou. Takový jsme měli kvalt. Tam jsme se teprve zastavili a poslouchali bušení svého srdce. Začátek revoluce to tedy slavný nebyl."
Už trochu opatrněji jsem postupovali od Letné k městu. Před a za drážním viaduktem byly tehdy tak zvané protipancéřové zábrany, z kůlů a z násypu nastavěné překážky, které každé vozidlo muselo pomalu šikanou projíždět. Tam kraloval se samopalem Osožák, příslušník české nádražní policie. Když jsme se pozdravili, tak najednou od města vjela do tohoto prostoru mercedeska se čtyřmi tlustými německými důstojníky. Krve by se v nás všech třech nedořezal. Nevím jak se to stalo, ale vzpamatoval jsem se teprve tehdy, když jsem stál na stupátku krokem jedoucího auta a držel svou kudlu se zaječí pacičkou na krku německému tlustému vojenskému šoférovi, na něhož ze předu rozpačitě mířil osožák samopalem. Já jsem byl dík gymplu gramotný a tak jsem plynulým německým koktáním přesvědčil ony důstojníky, že to mají marné, že se nikam nedostanou, že naše Letná je plně v rukou vzbouřenců. Vše šlo jako ve snu, důstojníci vystoupili, vydali nám své pistole já jsem dokonce vytrhl z rukou Germánovi jeho přílbu a jako na povel jsme skočili místo nich do auta. Ještě štěstí že ten můj spolurevolucionář uměl řídit a že šofér nechal v zapalování klíček. Vycouvali jsme na Plzeň a jeli jsme do města vstříc revoluci.
Dole na mostě na nás kdosi křičel, abychom jeli do Perlové ulice, že se tam bojuje. Revoluce asi milovala svá dítka a tak nás tam pustila. Tam vzrušeně gestikuloval hlouček našich lidí před dveřmi německého bordelu (oficielně měl název Wehrmachtkamaradschaftsheim). Nebojovalo se, jen nám ”ozbrojencům revoluce” dobří lidé křikem sdělovali, že tam má prý každá dorota svou zbraň, a ty že revoluce potřebuje. Aniž jsme si ujasnili, zda revoluce potřebuje ty doroty nebo ty zbraně, tak jsme tam bez rozmyšlení vnikli. Vnikli, protože bylo otevřeno a protože sem si ani nepololožil otázku, proč tam ti diskutující lidé nevlezli sami. Dva vytřeštění mladíci s křečovitě drženými pistolemi museli být pro ustrašená německá děvčata asi něco hrozného. Chudinky nevěděly, že já tehdy ani nevěděl, že ta ukořistěná pistole P 38 má také pojistku. S největší pravděpodobností byla zajišěná a tak jsem nikoho nezastřelil. Vždyť bych na ty holky stejně jistě nevystřelil. Nebudu tedy meditovat o svém anděli strážném, ale měl asi se mnou dost starostí, než jsme všechny milé německé Mädel sehnali do jednoho parádního pokoje a namátkovou prohlídkou místností jsme zajistili několik pistolí a ručních granátů na dřevěných hůlkách. Když jsme to vynesli ven tak nás oslavovali jako hrdiny a ne jen nad prostitutkami ve vykřičeném domě.
Zase vytáhnu toho svého genia místa- genius loci. Tato budova byla později mou chloubou, za revoluční zásluhy jsem ten bordel dostal od ubytovací komise jako přeseda spolku mediků za studentskou kolej. Hrdinství se vyplácí. Ale raději zpět k té revoluci. Odtud jsme dojeli před radnici, kde nám zase vše vzali, až na schovanou pistoli mého kamaráda. Ani přílbu jsem si nesměl nechat. Auto nám ale nechali, protože se zřejmě sami báli někam proti Němcům vyrazit. Plzeň totiž měli Němci stále plně v rukou. Dali nám ale rozkaz, abychom beze zbraně jeli do jámy lvové, abychom jezdili k Plzenci a odtud vozili naftu pro stihače pancéřů, které stály s prázdnými nádržemi ve Škodovce. Na cestu nám dali balíky hořčicově hnědých německých plátěných uniforem, abychom je dovezli na Světovar, který byl tím směrem. To se nám hodilo spíše než ty pistole, protože v nádrži mercedesky moc benzinu nebylo.
Tam strážný anděl měl se mnou opět plné ruce práce. Ve Světovaru v bráně, kde jsme čekali na nějaký papír, si hrál můj kolega - řidič revolucionář tak neopatrně se svou pistolí, že vystřelil a kulka létla těsně kolem mé hlavy, alespoň podle díry ve zdi za mou hlavou soudě. Inu nemůžeme mu to mít za zlé, vždyť také nikdy nestřílel a tak se ještě neuměl trefit. Raději jsem tedy jeli na Koterov, odkud už zdálky se valil dým a oheň z hořících cisteren. Pro benzin jsme však nedojeli. Kousek za Koterovem na levé straně nahoře v lomu měli Němci kulometné hnízdo, o němž nás informovaly teprve jejich kulky bubnující před námi. Konec první své revoluční zásobovací činnosti jsme skončili tak, že jsme naštěstí sjeli příkopem dolů k řece, nechali tam auto a doplížili jsme se nazpět do Koterova. Když jsem se dobelhal před 4. hodinou odpolední znovu na radnici, tak už na náměstí stáli ozbrojení Němci, jejichž zástupci rokovali s Revolučním Národním Výborem. Nedělalo to na mne moc dobrý dojem a tak jsem se přihlásil jako tlumočník rusko-anglicko-německo-český a šel jsem na večeři domů na Letnou. Američané byli v Klatovech a k nám zatím nejezdili, to jezdily spojky k nim. Šel jsem domů na Letnou pěšky z města, z revoluce, protože jsem měl už hlad a byl jsem plný hrdých zpráv.
Tak jsem zase šel sloužit, ale zase mne nikdo jako tlumočníka nepotřeboval, všude se jen střílelo. Inter arma silent musae, jak říká latiník - mezi zbraněmi můzy mlčí. Moc dlouho to netrvalo. Tak jsme se znovu začali objímat a začalo se už i pít, ze sudů piva vyvalených na náměstí. Jako v té známé Vejvodově písničce s mnoha jmény. Zde se spíše než Rosa mona hodil její název Roll out the barrels, Tak jsem já skončil s revolucí.
Od té doby se jakoby vše změnilo. Končil boj se zbraní a začal totiž boj o funkce, zásluhy, koryta. Mne nikdo nechtěl, musím přiznat, že já také jsem nic nechtěl. Byl jsem šťastný z osvobození.
Druhý den jsem šel s trochou nostalgie znovu do Škodovky, kde jsem pomáhal odklízet trosky po posledním americkém náletu. Až do konce války však jsme toho moc s těmi troskami nenadělali. Z matematického oddělení nezbylo skoro nic a tak jsem koncem července definitivně svou kariéru ve Škodovce ukončil. V tomto počátečním období naší svobody začalo však toho mnoho, co demokracie v dřívější předválečné československé republice neznala.
Bylo to masové prověřování lidí, které náš mladý stát snad převzal od Němců. To se však u nás pak tak zakořenilo, že představuje hrozbu i do budoucnosti. Z amerických osvoboditelů se stali kšefstmani, zdarma dávali našim děvčatům za vděčné služby jen taková malá zvířátka, muňky se jim říkalo, a k tomu DDT. Začaly se formovat revoluční gardy, jako předvoj komunistické dělnické třídy, začal se hned velký politický boj o moc ve státě, ale my jsme to brali vše stále na lehkou váhu.
Přemysl Paichl, 2007