Kouřim - město mého dětství

Kouřim město mého dětství.
Narodila jsem se 15. dubna 1925 v malé vesničce Kyškovice okres Roudnice n/L Zde se narodili moji rodiče. Máti 3. dubna 1900, otec 28. července 1896.
Matka maminky zde měla obchod „KRAMÁŘSTVÍ A HOKYNÁŘSTVÍ“.
Čtyři děti: Josef Anna. Antonín a Václav.
 
     Otec  mého  otce  byl  krejčí, uměl  číst,  psát česky i německy, již před válkou zastával funkci starosty až do smrti 1930.
Sedm dětí: Josef, Anna, Jarmila +, Václav, Miroslav, Jaroslav, Věra.   
Můj  otec  Josef  Malý * 1896, byl v roce 1915 odveden do první světové války. Vrátil se jako ruský legionář poslední lodi z  Vladivostoku  v   roce 1920.
 Oženil se 12.  listopadu  1923 na úřadě v Roudnici n/L. s Annou Čmejlovou.Byl  nezaměstnaný až do roku  1925,  kdy po  osmnácti žádostech konečně  nastoupit na berní úřad v Kouřimi.
Ještě  se  moje nohy nedotkly rodné země, už jsme se  stěhovali  do malého starého historického  města  Kouřimi. Zde jsem  prochodila  deset let mého dětského věku.
BYLA  TO  NEJHEZČÍ LÉTA MÉHO ŽIVOTA.
      Nejdříve jsme bydleli v  Dobropulské ulici, vedle zahradnictví pana Fiřtíka.  Byl  zaměstnám  v   Molitorově  u  pana Veselého, který zde měl školky, keřů a stromu, dodával po celé republice. Dočetla jsem se, že i park proti mlýnu  v  Unhošti  byl osázen těmi stromy a keři. Na byt v této časti se nepamatuji, ale dobře na  byt u  Fiřtíků,. Tam jsme chodívaly přát  k velikonocům. Kuchyň byla ozářena sluncem, pan Fiřtík  mne vzal na klín, nasadil sluchátka a já  hledala kde ti muzikanti sedí. Pravděpodobně začátky radia. Přes ulici byla veliká zahrada – sirotčinec o děti se  staraly  jeptišky, říkalo se, že se děti mají velmi špatně,  až přišel vychovatel a vše se změnilo k lepšímu.
Nevím  co jsem si mohla pamatovat nebo co je z vyprávění od maminky.  Zde  se   ještě  narodil  6. 4. 1928  můj  bratr Sláva (Jaroslav)  
     Stěhovali jsme do „ NOUZÁKŮ“ Jak se těm třem domům u fotbalového hřiště říkalo. Domy vpředu byly naprosto stejné. Jen v prostředním bydlelo nájemníků méně, většinou státní zaměstnanci. Zde byl klid.  Ovšem v ostatních domech se to po ránu hádalo. Každý měl Jednu velkou místnost, malou předsíňkou kde byla kamna na vaření a malinkou spíži. Vchod byl rovnou s pavlače. Chodívala jsem  tam za  moji dlouholetou kamarádkou Věrou Jáskovou.( psala jsem  ní do roku 2002).  Ve spíži měli skříňku a tři zásuvky a dvířka. Jakmile zjistila, že jsou odemčená, v jedné zásuvce homole cukru, vzala sekáček a usekla si kousek.
     Vrátím  se do  domu v  kterém  jsme  bydleli. Jakési zápraží, kryté pavlačí, zde byl  přístavek  a  v  něm se  nalézal  společný suchý záchod. Naproti přes dvůr měl každý nájemník chlívek na uhlí,  dříví , někdo tam měl i slepice. A vzadu za chlívky byla  zděná  popelnice,   vedle ní měla paní Bílková chlívek s kozou. Z druhé strany popelnice asi 10 schodů a byli jsme na zahrádkách. Zahrádka patřila ke každému bytu.
Dům byl průchodný na obě strany. Uprostřed schodiště až do podkroví, kde byly dva byty. V mých očích schodiště dosti prostorné, kde se nelézal i společný vodovod. V  přízemí  východ  na  dvůr,  na  opačné  straně schody do sklepa a dvéře ven. Zde se  na jaře hrávaly kuličky, skákal panák, nebo polévka se vaří maso na talíři, sežere to třeba Čech atd. To byl důlek v něm míč, kdo  ho vzal první a  někoho sním  uhodil, tak se to opakovalo. Na zloděje na četníky byla oblíbená hra. Další si už nepamatuji. Ze sklepa bylo cítit  příjemnou  vůni  uskladněných brambor.
 Vrátím se do přízemí. Po levé straně byl  byt  domovníka  pana  Kintra, ráno se u něho daly koupit rohlíky, možná i mléko. Staral se o úklid v domě a hlavně nás honil, když jsme si hrály na četníky a zloděje a běhaly domem.
 Když jsem začala chodit do školy, byla ranní ptáče. Doběhla jsem k  pekaři  Růžičkovi  pro rohlíky, celá  ulice  voněla chlebem.  Snídaně bílá káva čerstvě umleté žito s cikorkou, zalité horkým mlékem, suchý rohlík. Rohlík byl i k svačině do školy. Večer byl chleba máslem a též bílá káva. Maminka denně kupovala bochník chleba s krásně bílou kůrkou, někdy byla prasklá  patička,  byly  dohody kdo jí  dostane. Maminky  tenkrát nepracovaly, na oběd jsme chodily domů.
 Na Mikuláše  jsme  dostávaly  nadílku do punčoch, daly je za okno a ráno se smály, co tam kdo našel, polínko dřeva, kousek uhlí, burské oříšky, čokoláda, fíky, datle, další si nepamatuji, mám dojem, že pomeranče ani banány nebyly a  nebyly ani  punčochové kalhoty. Jednou naší pozvali Mikuláše a svatou trojici. Čert vletěl do našeho bytu, my tři  seděli  v  řadě  na  otomaně, Slávu to vůbec nevzrušilo, podíval se čertu na boty a řekl „ to jsou boty paní  Hyhlanové“ a bylo po strašení. (Bydlela v přízemí a boty měla přede dveřmi a kolo, jezdila do chlívku pro uhlí na kole a přezouvala se.)
Na vánoce  jsme měli stromek ověšený cukrovím z  kolekce kterou dávali obchodníci, když jste  k nim celý rok chodili nakupovat. Dlouho ověšen nebyl, s bídou do Nového roku. Užily jsme hodně vánočního cukroví, toho napekla maminka hodně. Na dárky se moc nepamatuji, vím, že jsem měla kočárek, panenku, kterou jsem každý den na noc přikrývala. Loutkové divadlo, brácha stavebnici a jednou jsem dostala knížku pohádek, byly tak  strašidelné že jsem již žádné pohádky nikdy nečetla ani svým dcerám. Nejraději  jsem  šila na plaváčka ten byl  malý,Zase mu padyly ruce, které byly na gumičce.Vyžebrala jsem od maminky nějaký hadřík a mohla šít. Měli jsme šicí stroj, to byla výhoda, maminka nám i bráchovi vše šila i vyšívala.
V našem domě v podkroví bydlely dvě ženy. Jedna měla v chlívku prase, to odpoledne spalo a běda když jsme se  honily a  začalo  kvičet a   vzbudily ho. Okamžitě jsme byly kárány. Druhá  měla  vedle  popelnice  chlívek a  kozu, moje sestra Mirka chodila na čerstvě nadojené mléko. Nikdy jsem ho nepila, mně nevonělo.
     Měli jsme domácího lékaře Svatopluka  Řeháka, dostaly  všichni tři spálu. Rozhodoval  se  zda  nás  poslat do nemocnice do Českého Brodu. Tam hodně dětí umíralo. Rozhodl  nechal  nás doma, na dveřích cedule „ ZDE JE SPÁLA“ otec chodil nakupovat a maminka byla s námi stále doma. Byla zima, my nosy na skle a  záviděly  dětem  jak sáňkují.. Mám dojem, že toto vězení trvalo šest neděl.
    Přišlo  jaro,  přišlo  léto,  my denně na koupališti, jen fotbalové hřiště jsme přeběhly vlevo mlýn Hrázka, kde létal jeden z prvních letců Novák. Vpravo vstup do koupaliště. Kolik se platilo to si  nepamatuji. To bylo  doménou  plavčíka  pana Uhlíře, ten dozíral, aby se někdo neutopil, kdo na to měl, učil ho plavat.  Měl taková pas, bidlo opřené o zábradlí na to vás uvázal a nařizoval jak se chovat, abyste se naučila plavat. Na  to  jsme  neměli, řešila jsem to tak. Bylo zde několik bazénu, různé hloubky rozdělených  dřevěnými  plaňkami, byly kluzké, zelené nevábné, ještě dnes vidím ty cary  jak  vlály do bazénu, ale co my zbylo, ze schůdku jsem se odrazila a udělala několik temp. A vždy chytila klouzajícího plaňka. Moc jsem se plavat  nenaučila vždy muselo  být  pode  mnou dno. Jen jsem záviděla v duchu Nadě Brixiové jak chodí do nejhlubšího bazénu, skáče a potápí se. Nikdy se mi nepodařilo v  plavání se zdokonalit.. Vždy celý mokří jsme v poledne doběhly na  oběd z  fialovými, drkotajícími zuby po obědě zpět na koupaliště až do večera. Už nikde kde jsme  bydleli nebylo koupaliště.
 Psal se rok 1934, to už jsme bydleli v prvním patře tohoto domu, kde se narodila moje druhá sestra Hanička. Dodnes na jméno bručí, kdy už je prababičkou a je stále Hanička. To způsobil pan farář, takto jí zapsal do křestního listu. Hanka se narodila 9. října  1934, ten den bylo nádherné slunné počasí. Ve světě se děly věci. Spáchán atentát na krále Alexandra. V radiu zpívali písničku o dětech, které se před rokem utopily v Rakvicích, když jeli na výlet  neměly tušení, že jedou naposled. To jsou vzpomínky  které  utkví  v paměti celý život.
S polí se svážela cukrová řepa, já sbírala s padlé řepy z vozu. Maminka z nich pekla  řepánky byly to buchty  plněné  třeným mákem a strouhanou řepou nebo z ní  maminka vařila sirub.
     Mirka se Slávou běhaly stále domů, otec jim mezi  dveřmi  dal vždy na čokoládu a běžely opět do města k cukráři Netolíkovi, to se několikrát opakovalo. Co se dělo doma, že se  rodí  další člen naší rodiny, to jsme ani nevnímaly. Musím se umívat ještě dnes (2018),jak tři králové v noci v nočních košilkách se šly podívat na tu malinkou sestřičku. Později mne štvalo mne, že jsem  jí  musela vozit a tak jsem jí velmi často svěřila klukům.  
Ještě v Kouřimi sama jsem se naučila jezdit na kole. Kola byla dosti vysoká a teprve když  mi  bylo  asi osm let. Nejprve na šlapce, a pak se prostrčila noha pod rámem a já se kroutila jak opice, ale jezdila. Kdy jsem  přehodila   nohu přes rám to si nepamatuji,  zase se pohybovala se strany na stranu a dřela rám. Jednou jsem přišla domů celá odřená, spadla jsem s kola a kulila se ze svahu, neodradilo mne to  jezdit jsem se naučila.
Vzpomínám na krásné rybníčky po dešti, bláto s pískem pod chodníkem, kde jsme rády bosí chodily. Jak to hezky čvachtalo mezi prstí. Dělaly se různé přehrady jen, aby voda neutekla. Přišla zima, zimní radovánky, na cestičce která vedla  k  molitorovské  cihelně byl svah a tam se krásně skákalo do závějí,  jakém stavu jsme přišly domů, to si dovedete přestavit. Zima po roce 1929 se mi zdála se mi zdála vždy nádherná, bruslení na koupališti, kde i můj  otec  když si vypůjčil brusle předvedl svoje bruslařské uměni. A to říkal , že na Labi jezdily o jedné brusly,  aby se vystřídalo více zájemců. Na  Horovic rybníce se sekával led, kluci přeskakovali z kry na kru i můj bratr Sláva se tam vykoupal. Dostal vyčiněno, že se má přijít domů převléknout, sušil se  někde kde neměl. Sáňkování od koupaliště dolů a rovnou do strouhy zastavily jsme se v půli a se Slávou  svorně  brečely až nás maminka přišla vysvobodit. To jsme byly malé děti já o tři roky starší., ale bála jsme se ze sáněk slézt do té vody,  že  utopíme.
        Na jaře za  Horovic rybníkem  kvetly, fialky, petrklíče a trsy blatouchů.. Na druhé straně  rybníka  silnice malé žabičky si ti namířily přes silnici k zděné zdi a teprve plot. Sláva jich měl plné kapsičky a nosil je zpět do rybníka, aby je nikdo nerozjel.
   Tam kde je dnes skanzen, bývaly tři pískovny tam  bylo motýlů všech barev a nad potokem kolem hřiště plno šídel. Létával zde jeden z prvních pilotů Novák.
Na druhé straně za domy, byly zahrádky nad nimi pole. Zde se  podzim dělaly ohníčky a pekly brambory, o buřtech tenkrát nebylo ani zdání. Od zahrádek do dvora byl svah asi deset schodů. Dostaly jsme k Ježíšku nové saně. Také jsme toho řádně využily. Na nich vice  dětí,  nájezd  na schody nepřežily.  Otec  je nechal u kováře okovat. Pak už vydržely velký nápor. Přežili zimní radovánky v Prachaticích i v Unhošti. Ještě jsem na nich vozila moje dcery a vnuka, kam zmizely nevím
  Mirka se Slávou byla nerozlučná dvojice, Mirka jen o rok mladší, bývala rychlejší a pohotovější, než Sláva., který musel vše promyslet. Od malička sportovní typ. Již ve čtyřech létech , nevynechal jediné cvičení v   sokole. Když byla besídka, kde se převádělo, co jsme se naučili, tak Sláva jako nejmenší ukončil řadu, najednou mu padaly kalhoty, zastavil se,  podíval  se po přihlížejících, v klidu kalhoty  povytáhl  doběhl  řadu a sklidil největší potlesk.
(V Unhošti byl cvičitelem mládeže, v roce 1948 vyloučen ze sokola a na vojně u Černých baronů, to až dojdu do Unhoště). Ještě jsou v pořadí Prachatice.
V roce 1933 jsme se přestěhovali do prvního patra tohoto domu. V přízemí byla houba  po opravě kdy dali xyolitovou podlahu byl byt studený ( v té době nevím, že by měl někdo koberce). Zde se narodila moje sestra Mirka. I když mi byly čtyři roku tak se na to nepamatuji. Jednou jsme byli na zahrádce, Mirka spala a najednou se objevila. Maminka se  ptala:  Miruško  jak si se dostala ven, já skočila. Náhodou tam byla halda písku, tak se nic nestalo. Mirka se ráda vdávala. Maminka  upekla malé koláčky za vraty se  konala  svatba samozřejmě i se závojem.
 Pak bývalo zvykem, když někdo zemřel. Místnost zahalili černým suknem, rozsvítili svíčky a v rakvi vystavili nebožtíka. Kdo chtěl šel se s nebožtíkem rozloučit.  Mirka chodila s paní Bílkovou která  bydlela  v podkroví.  Říkala  jsem,  Mirko proč tak chodíš? Odbyla mne, že mrtvý ( p.. ví)  Já bych tam nebyla šla.
V roce 1934 to už jsme bydleli v prvním patře. Na hřišti se konala velká sláva „ 500 let bitvy u Lipan“.
9. října  1934 se narodila moje druhá sestra Hanička. Ten den zastřelili v Jugoslávii krále Alexandra. Zpívali  v  radiu písničku o Rakvických dětech, které si vyjely na výlet a neměly tušení, že jedou naposled. Stalo se to rok před tím.
 Den byl nádherný s polí se svážela cukrová řepa, chodila  jsem jí sbírat  když spadla s vozu. Maminka z ní dělala  řepánky, to byly buchty, plněné mákem a řepou, nebo vařila  syrup.
 Mirka  se  Slávou každou chvíli běhaly domů, otec jim mezi dveřmi dal na čokoládu a ony šly do města  k  cukráři Netolíkovi. To se opakovalo několikrát, že se rodí u nás další člen rodiny, to jsme netušily. Až večer, tatínek otevřel dvéře do ložnice. My jak tři králové v nočních košilkách viděly další přírůstek do rodiny. Ani  nás to nijak nepřekvapilo. Že je maminka v jiném stavu to jsme neviděly.
Přišel rok 1936. Otec dostal rozkaz. Hlásit se 1. srpna 1936 na Berním úřadě v Prachaticích. Odnesli to rodiny s  více dětmi. Posilovalo se pohraničí před sčítáním lidu. O Prachaticích je v článku „Před osmdesáti léty“.