Tak se čas pomalu dokulil k roku 1968
Naděžda Stejskalová
29.6.2018
Už od celostátní konference KSČ v roce 1964 po způsobu jak bylo s odbojníky zameteno, po Strahovu a sjezdu spisovatelů vznikla v Motorletu parta, které bylo jasno, že poměry jsou neudržitelné.
Proto nadšení v roce 1967 a v roce 1968. Nenechávali jsme si žádné reservy, žádný prostor k nástupu. Tak také vypadaly. Represe. Dopadl jsem zdaleka nejhůře z celého obvodu Prahy 5. Daleko hůře než mladý Slánský. V pozadí jsem tušil prsty těch, který mně dokázali stavět do nebezpečí od kterých jsem neviděl slovíčko chvály, zatím co kolem se rozdávaly státní ceny, vysoké prémie, osobní výhody. Alespoň nejsem nikomu zavázán. Vylétl jsem z Motorletu vysokým obloukem na paragraf 39 – okamžité zrušení pracovního poměru.
Nejvíce mne rozčílilo, že jsem musel vrátit peníze za dovolenou na kterou jsem měl zákonný nárok. Jinak mi bylo jasné, že za změněných podmínek v Motorletu zůstat nemohu ani nechci.
Dal jsem návrh na odchod dohodou, někdo usoudil, že je nutno dvéře řádně za mnou zabouchnout.Tak po období „ pozitivním“ nastalo období negativních styků, tentokrát už jen STB.
Celých dvacet dva let jsem občas zjistil, že jsem sledován. Byl-li to úmysl nebo neuvěřitelné amatérství nevím, vím jen že soudruzi byli nenápadní jak o čtyřmetrové lejno. Poučen telefonistou, který u nich nějaký čas sloužil jsem se naučil rozeznávat, kdy jsou na poslechu. Mnohokrát jsem měl příležitost poslat pana ministra vnitra do pr..le. Nešel. Snad se domnívali, že je k někomu přivedu, bůhsuď.
Brzy jsem se dostal do přímého kontaktu. Slovenská firma, která mne zaměstnávala, měla pracoviště na elektrárně Mělník. Tamnější závodní estébák se kolem mne začal nápadně točit. To se zapomnělo, že takového fízla měl každý závod? Pak mne jednoho dne požádal, abych ho doprovodil k jeho náčelníkovi do Mělníka. Tam na mne čekal soudruh z Prahy. Že potřebuje ode mne malou službičku. Že jsem se znával s britským občanem Bergerem, že chtějí národu ukázat,kdo se na mozolech dělníků ( opravdu to takhle řekl) přiživoval, jestli znám jeho minulost, že má sebou scénář televizního vystoupení, kde najdu co tam budu říkat. Já. Ze scénáře jsem vyčetl, že má vstoupit a také vystoupil, Dr. Němeček neurochirurg, týmu profesora Kunce ze Střešovické nemocnice. Přítel Bergrův i můj. Přečetl jsem svoji neuvěřitelnou blbou úlohu a scénář jsem vrátil s tím, že nemohu říkat něco, co nevím a o čem jsem se nepřesvědčil. Že nepochybuji o tom, že Berger je tvrdý obchodník, že má vlastnosti které mne zlobí, ale to co se tam píše bud není pravda, nebo proto nemám žádné důkazy.´Dnes bych měl povídat na Bergera, kterému to nemůže ublížit, zítra na někoho jiného. Nečekali to zřejmě a slibovali. Návrat do průmyslu i když ne do Motorletu, cesty ven, když ne hned. Zdvořile jsem odmítl, projevili podiv, pravili, že mne sice obdivuji pro moji věrnost přátelům, ale tím jsem si zavřel definitivně cestu. Pravil jsem ještě, že jsem překvapen, že jsem jí měl otevřenou.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat, když jsem se ucházel o místo konstruktéra a potom provozního technika pro rekonstrukci kafilérie v Tišicích a připustit i možnost dělat tytu funkce v dělnickém zařazení, oznámili my z Tišic, že mne neschválil okresní výbor KSČ. Ani padlým kravám jsem nesměl. V Mělníku ostatně po finanční stránce kromě takřka nulové odpovědnosti měl jsem téměř dvojnásobný plat než jsem měl v Motorletu. Jako hlavní konstruktér pístových motorů i tady mně našli. Nemohl jsem dělat parťáka, musel jsem ke štětci. Nebylo to zlé až na tu nudu. Po létech jsem se dozvěděl, že na té degradaci měli podíl i hostividští, když si stěžovali v Turčanských Teplicích, že na elektrárně dělám ředitele. Kde to vzali a kdo to byl se mi nepodařilo zjistit. ( Po létech ho mrzelo, že po sametové revoluci si nevyžádal doklady těch podvodníků z Hostivic). Kteří jistě byli rádi, že to neudělal.
V roce 1971 kdy jsem byl rekonvalescent i po otevřené sítnice jsem dostal poštou a jenom do ruky „protistátní leták“. Přečetl dal přečíst manželce a spálil. Za měsíc po poslední výzvě k návštěvě Bartolomějské . Vyšetřovatel tlustý dobrácký děda nade mnu div neplakal. Při mém vzdělání! Proč jsem to nehlásil? Nepřekročil jsem žádný zákon, nerozšiřoval jsem nic a co moje občanské uvědomění. Dostalo v srpnu 1968 takovou ránu, že se ještě neprobudilo. Napomenul dal podepsat velmi stručný protokol a poslal domů.
Je to konec. Taky, že nebyl. Přišlo další pozvání tentokrát z Ruzyně. Dlouhý pochod kolem cel potkávání z mukli přikování k doprovodu to byl určitě psychologický útok, zpátky jsem šel schodištěm přímo dolů. Vyšetřovatel se jmenoval František jeden z mých před srpnových přátel. Je o něm už jako poručíkovi zmínka ve Frolíkovi. Ten byl pouhý staršina. To byl jiný řízek strohý bez inteligence. Nakonec se spokojil trochu detaily s mými odpovědmi jako v Bartolomějské. Ne tak u bývalého obchodního náměstka a několika denního ředitele Motorletu dr. Antonína Záruby, na toho řval. Obvinil ho , že jsem ho informoval a připravil na otázky. Záruba po pravdě odpověděl, že mně téměř rok neviděl. Jak to, že odpovídáte stejně?. Když je stejná otázka, tak přibližně stejně rozumově vybavení nevinní lidé asi odpoví stejně. Pak na něj ještě spouštěl hrůzu kvůli Bergerovi ( s nímž jsem Zarubu seznámil), nakonec mu dali zákaz stýkat se, se mnou. Chudák Toník, byl tak vyplašený, že ten zákaz dodržuje dodnes.
Ing. Jiří Pergl