Vaječina

Moje babička (*1949) se narodila na Valašsku. V tomto krásném kraji se drží mnoho zvyků a tradic. Ona nejvíce vzpomíná na svátek seslání Ducha svatého neboli Letnice. Tento křesťanský svátek se slaví koncem května nebo začátkem června podle konce Velikonoc, protože Letnice začínají právě 50 dnů po Velikonocích. Tehdy ještě měl pracovní týden 6 dní, pracovalo se tedy i o sobotách a pouze neděle byl den volna, odpočinku a možnosti strávení času s rodinou.

V tu neděli, na svátek seslání Ducha svatého, chodívala moje babička, tehdy malé děvčátko, se svojí rodinou – maminkou, tatínkem, bratrem, babičkou, dědečkem, tetou, strýcem, dvěma sestřenkami a další tetičkou a strýčkem do přírody smažit vaječinu. Celkem jich bylo 12. A co tahle vaječina vlastně je? Jsou to slepičí vajíčka usmažená se špekem. Babička mi vždy vypráví, jak takové smažení vaječiny probíhalo. To časně ráno nabalili do tašky vejce, chleba a vodu na pití a umývání, také kotlík a deky na ležení, a poté celá rodina vyrazila na cestu dlouhou asi 2 kilometry až na okraj lesa. Protože toto se odehrávalo v druhé polovině 50. let minulého století, mohl se na kraji lesa bez problému rozdělat oheň. Všichni se zapojovali do příprav – i ti nejmenší. Její maminka, moje prababička, do kotlíku rozbila vejce, pánové šli do lesa na dříví, rozdělali oheň a už se mohlo smažit. A v kotlíku bylo těch vajec tolik, aby se najedlo všech 12 lidí. Po usmažení všichni seděli na dekách v trávě, bavili se a hodovali. Strýc vlastnil tranzistorák, což bylo takové malé přenosné rádio na baterky, a tak jim i to zpříjemňovalo celičký den. Moje babička a ostatní děti se po jídle šli honit a schovávat po lese, brodit potok, ve kterém se vždycky i cákali. Pozdě odpoledne se vše uklidilo, uhasil se oheň a všichni se odebrali zpátky. Domů se vždy dostali ještě před západem slunce.

Takovou tradici držela skoro celá vesnice a právě na tohle babička často vzpomíná, jako na krásné nedělní odpoledne strávené s celou rodinou.