Příběh rodiny, která neměla na vybranou a musela se odstěhovat z domova.
Vladimír se narodil roku 1896 v Lipníku. V mládí studoval reálku, ale protože přišla první světová válka, nemohl studia dokončit a začal pracovat u dráhy. Byl svobodný a to pro železničáře znamenalo, že byl neustále přesouván z místa na místo. Chvíli pracoval v Děhylově, potom v Kravařích, pak zase Lipníku a stále se to střídalo. Mezi jeho povinnosti patřilo i prodávání jízdenek, při němž také poznal svoji budoucí manželku. Mohlo by se zdát, že je dohromady svedla náhoda, ale nebýt toho, že byl trochu lišák, celý příběh mohl dopadnout úplně jinak.
Jednoho dne si na stanici kupovaly jízdenky dvě slečny. Jedna z nich Vladimíra velmi zaujala. Bohužel však k pokladně šla jízdenky koupit ta druhá. Pro sebe chtěla jednu jízdenku a pro svoji přítelkyni chtěla zlevněnou (taková se prodávala těm, kteří buď u dráhy pracovali, nebo tam pracoval někdo z jejich rodiny). Vladimír by běžně prodal dvě jízdenky a nic zvláštního by se nedělo. Nicméně tentokrát trval na tom, že mu slečna, která chce dostat slevu, musí ukázat průkazku, na základě které se zlevněné jízdenky prodávají. K pokladně tedy konečně došla ona slečna, která Vladimíra tak zaujala. Byla trochu vyvedená z míry, protože se jí ještě nestalo, že by jí takto někdo nedůvěřoval. Možná by byla méně rozčilená, kdyby věděla, že se za tím skrývá naprosto jiný účel – nenápadně zjistit jméno a adresu milé slečny. Dnes bychom něco takového nazvali zneužitím osobních údajů, ale protože tehdy ještě takové pojmy nehýbaly světem, Vladimír se jen elegantně dozvěděl, co potřeboval. Slečna se jmenovala Marie a bydlela v Ostravě.
Když takto šikovně získal adresu děvčete, mohli si začít dopisovat. Psali si a psali, až jednou napsal Vladimír do dopisu osudovou větu: „V Ostravě na rynku, čekám svou Márynku“. A skutečně ji tam čekal. Bylo jim spolu hezky, všechno se dařilo a roku 1929 se vzali. Tím se Vladimírovi zjednodušila situace, protože mu konečně bylo přidělené stálé pracovní místo. Společně se nastěhovali do nádražního domku v Kravařích. Tam se jim narodili postupně dva chlapci – Jaroslav a Jiří. Jarek v Kravařích začal chodit do školy, o prázdninách jezdili za babičkou do Lipníku nad Bečvou. V roce 1935 se narodil další synek, pojmenovali ho Jan. Všechno vypadalo krásně, bylo by úžasné teď napsat „a žili šťastně až do smrti“. Bohužel to tak nebylo, přišly těžké časy. V rychlém sledu potkalo rodinu několik neštěstí. Pár měsíců po narození Jendy náhle zemřel tatínek Marie a krátce po něm i prostřední ze synů Jiří.
Mezitím se situace ve společnosti stupňovala. Blížil se rok 1938 a s ním rostla nenávist mezi českým a německým obyvatelstvem v pohraničí. Urážky a nátlak začaly přerůstat ve výhružky násilím, které nešlo dále ignorovat. „Tam na konci u dráhy, tam mají domek ti Češi, půjdeme tam, podpálíme ho!“ znělo mezi místními. Když se to doslechli Marie a Vladimír, nezbývalo jim, než se odstěhovat.
První, co rodiče napadlo, bylo přestěhovat se do Lipníku. Byl tam velký dům, děti to tam znaly a byla tam i škola, do které by chlapci mohli chodit. Jenomže tam by Vladimír neměl práci, pro železničáře tam právě nebylo místo. Zbývala ještě jedna možnost, chalupa na Horečkách. Horečky jsou místo blízko Frenštátu pod Radhoštěm, co by kamenem dohodil od Velkého Javorníku v Beskydech. Chalupa nebyla moc veliká, byla tam pouze kuchyň a jeden pokoj a tehdy tam žil bratr Marie Francek se svojí manželkou Poldinou. Jenomže času na rozhodování nebylo mnoho, místo u dráhy ve Frenštátě bylo, a tak byla situace provizorně vyřešena. Starší z dětí, Jarek, bydlel u babičky v Lipníku, aby mohl pokračovat ve školní docházce, zatímco Marie, Vladimír a malý Jenda se načas odstěhovali na Horečky.
V chalupě žili více než půl roku, než se místo u dráhy uvolnilo. V roce 1939 se celá rodina konečně přestěhovala do Lipníku a tím její putování šťastně skončilo. Vladimír pracoval, Jarek s Jendou chodili do školy a v roce 1942 se rodina rozrostla o dalšího člena. K chlapcům konečně přibylo děvčátko – narodila se jim sestřička Mařenka.
Tento příběh se nám podařilo seskládat ze vzpomínek mého dědečka Jana.