Emigrace v roce 1968

Bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 komunistická vláda Československa uvolnila možnost cestování do zahraničí, a dokonce v akčním programu z dubna 1968 komunisté plánovali úplnou svobodu cestování. V té době už stačilo pouhé pozvání z ciziny, které nemuselo být ani ověřené. Úředníci byli při vydávání povolení k vycestování benevolentnější. Toto se znovu změnilo 8. října 1969, kdy komunistická vláda vydala nové nařízení a cestování na západ znovu zakázala.

V tomto intervalu, kdy komunisté takzvaně „otevřeli hranice“, se vracel strýc mého otce z povinné základní vojenské služby, kterou musel absolvovat každý zdravý muž, který dovršil osmnáctého roku života. Vzhledem k tomu, že v této době došlo k okupaci cizími vojsky, s kterou nemohl nikdo soudný souhlasit, tak se strýc rozhodl, že využije možnosti otevřených hranic a emigruje ze své rodné vlasti. Strýc zde neměl žádné závazky a byl svobodný, takže mu v tomto „dobrodružném“ kroku nic nebránilo. Bohužel zde byla jedna „drobnost“. Strýc byl na cestě z vojny a měl u sebe stále vojenskou knížku, kterou měl odevzdat v místě svého bydliště, ale domů se už nevrátil. Tím, že vojenskou knížku neodevzdal a emigroval, tak byl stále před úřady veden jako voják. V tu chvíli se stal de facto dezertérem. Pokud by se rozhodl vrátit, tak by nejspíš šel rovnou do vězení. Dodnes žije v Austrálii, kam se dostal přes utečenecké tábory v Rakousku a Německu a potom přes Jižní Ameriku.
Do Československa se vrátil pouze jednou, a to v roce 1987, kdy už by komunistický režim před převratem v roce 1989 volnější.

Ve chvíli, kdy se rozhodl emigrovat, tak nad tím zřejmě moc nepřemýšlel a vůbec mu nedošlo, že jeho krok výrazně ovlivní život jeho rodiny, a to nejen té aktuální, ale i dalších generací jeho příbuzných. Byla doba normalizace a komunisté drželi tvrdě otěže vlády. Všechny, kteří by mohli nějakým způsobem „ohrozit“ socialistické zřízení, tak byli perzekuováni nebo jim byl přinejmenším velmi znepříjemňován život, aby si uvědomovali, v jaké jsou pozici. V první řadě se komunistická nevole prostřednictvím státní bezpečnosti (STB) přenesla na rodiče strýce. Museli chodit k výslechům a podrobit se psychologickému nátlaku. Jeho matka, resp. babička mého otce, chodila k výslechům častěji, protože syn jí posílal pravidelně dopisy nebo pohledy. Veškerá korespondence musela projít kontrolou přes STB a zřejmě řada dopisů nebyla ani doručena. Jeho rodiče byli nuceni, aby jeho čin písemně odsoudili. Jeho matka se tomuto vzepřela a řekla STB, že jeho emigraci schvaluje a že jí politika nezajímá. Následně byla souzená a odsouzená. Dostala na 2 roky podmínečný trest odnětí svobody. Jeho otec mu to nikdy neodpustil, protože výrazným způsobem ohrozil celou rodinu a jeho rozhodnutí i odsoudil. Zároveň se musel za rodinu zaručit.
Vzhledem k tomu, že strýc měl dva bratry, tak následky jeho emigrace se přenesly i na ně a jejich rodiny. Všichni členové byli sledováni STB a „agenty donašeči“ z jejich blízkého okolí. Často se jednalo
o zdánlivé „přátele“ rodiny nebo kolegy v práci. Otec mi řekl, že je hlídali i někteří členové širší rodiny,
o čemž se dozvěděli až po převratu v roce 1989, a poté co byly zpřístupněny seznamy spolupracovníků STB. Tato zjištění byla pro rodinu velice bolestivá, protože v době komunismu, člověk nemohl věřit ani blízkým lidem. Další aspekt emigrace strýce bylo, že rodinní příslušníci měli omezené možnosti vzdělání a získání významnějších pracovních nebo společenských pozic. Mít maturitu nebo dokonce vysokou školu bylo nemyslitelné. Pracovat mohli pouze na dělnických pozicích. Mého dědu, otce mého otce, dokonce donutili vstoupit do KSČM s tím, že pokud to neudělá, tak můj otec a můj strýc budou mít problém se dostat na učiliště. Mého strýce se v posledním ročníku základní školy snažil „naverbovat“ voják na střední vojenskou školu. Když mu vše odříkal, tak bratr se ho zeptal, jestli nevadí, že má strýce v Austrálii? Bylo to v roce 1988. Samozřejmě, že bylo okamžitě po náboru...