Zamyšlení

Zamýšlím se nad dobou minulého století, ve které jsem prožil své dětství a
podstatnou část času dospívání.
Zamýšlím se nad dobou, bez mobilních telefonů a internetu. Když bylo zapotřebí
telefonovat, muselo se na poštu, nebo telefonní budky, která byla jen jediná na
sídlišti. Nám to nevadilo, využívali jsme ji sporadicky a to jen, když jsme chtěli
někoho napálit, protože my jsme byli ve styku neustále. Když bylo potřeba, stačilo
vyjít na dvůr, písknout na prsty smluvený signál ( Pitná voda ) a v tu ránu byla parta v
pohotovosti.
Zamýšlím se nad dobou, kdy jedinou umělou hmotou byl „bakelit“, ze kterého se
vyráběly věci, tak trvanlivé, že nehrozilo, aby jeho množství v odpadu, zamořilo
přírodu. A také ještě „ chemlon“, umělé vlákno, ze kterého nám maminky a ségry
napletli tolik nezničitelných, oděvních doplňků, které nalézám v koutě skříně ještě
dnes.
Zamýšlím se nad dobou, kdy nebylo třeba montovat do spotřebičů různá „kurvítka“,
aby se museli kupovat nové a nové stroje. Ty původní nám mnohdy sloužily dlouhá
léta a neplýtvalo se tolik surovinami. Kuchyňský robot nám slouží stále.
Zamýšlím se nad dobou, kdy jsme využívali každé možnosti, přilepšit svému
kapesnému sběrem papíru, hadrů, železa a skla. Bylo úplnou samozřejmostí, každý
rok nasbírat a usušit žaludy a kaštany pro lesní zvířátka na zimu.
Mezi místní raritu patřil sběr krovek chroustů, údajně pro potřeby farmacie. Na jihu
Moravy bylo každoročně chroustů v náletu nepřeberně. Stačilo zatřást břízkou a na
zem padali jako zralé hrušky. Výkupní cena byla vysoká, ale bylo třeba naplnit
pětilitrovou sklenici usušených krovek, k tomu jsme se nikdy nedopracovali.
Zamýšlím se nad dobou, kdy v našich řekách, rybnících a zatopených vybagrovaných
„hlinících“ byly zdravé ryby, raci, škeble a jiní živočichové. Na své výpravy jsme si
nemuseli nosit bandasky s vodou, protože v našem lese byly prameny s dobrou
vodou. Některé se podařilo uchovat do dnešní doby.
Zamýšlím se nad dobou, kdy jsme byli doma i ve škole nabádáni k úctě k starším
lidem, ženám, těhotným ženám, bezmocným a těžce pohyblivým spoluobčanům.
Automaticky jsme uvolnili místo kdekoliv to bylo zapotřebí. Vzájemná ohleduplnost
byla naprostou samozřejmostí. Nikdy jsme neopomenuli pozdravit, poděkovat, či
poprosit. Vyskytly se i vyjímky, ale slušnost ostatních to mohla smáznout.
Zamýšlím se nad dobou, kdy jsme My děti drželi pospolu, dělili se o pamlsky,
půjčovali si hračky, kola, brusle, mičudy, a nikdo se nad tím nepozastavoval. Hráli
jsme kolektivní hry a soutěžili mezi sebou. Neměli jsme drahé hračky, ale dokázali
jsme si hračky, či pomůcky ke hře sami vyrobit.
Zamýšlím se nad dobou, kdy nebylo vše růžové a zalété sluncem. Kdy postarat se o
živobytí bylo nejen údělem rodičů, ale i starších sourozenců, kteří si již vydělávali a
přispívali do rodinné kasy. Na věci zbytné se nebraly půjčky, na tyto se poctivě
šetřilo. Když jsem šetřil, tak takových věcí jsem si patřičně vážil a opečovával je, aby
vydržely co nejdéle.
V této době jsem prožil své dětství. V této době jsem dospíval a této době jsem
daroval část svého produktivního věku.
V ne, nepodstatné části této doby, žila i moje mladá rodina se dvěma dětmi.
Nezdá se, že by je to nějak negativně poznamenalo. Na jejich život a chování jsem
náležitě pyšný.
To byla doba minulého, dvacáteho století, mým, letmým pohledem.
PS. Říká se: Neohlížej se a směřuj stále kupředu ! Ale pokud se neohlédneš, tak ani
nevíš, jak velký kus cesty jsi ušel a jaká ta cesta byla.