Prázdniny

Prázdniny v našem dvoře, to byla taková „novinářská okurková
sezona“. Většina z nás se rozjela do pionýrských táborů, k babičkám,
k tetám nebo s rodiči na rekreaci. To torzo kumpánů, kteří zrovna
nikam nejeli, většinou čas trávilo u rybníka nebo na Lužáku. U nás na
jihu bylo prázdninové počasí většinou azurové. Kladem prázdnin byly
situace, kdy naopak do našeho dvora zavítal nějaký přespolní
element, či lepá děva z velkoměsta. Někdy zůstávali po kratší, či delší
dobu prázdnin. Výhodou těchto návštěv bylo, že jsme mohli být
v obraze, jak to jinde funguje, importovali k nám jiný druh her, než
jsme znali my a naopak. Byla to taková neformální družba a navíc
většinou jsme se už znali z dřívějška a oni k nám jezdili rádi. U nás
„získali“ spoustu cenných zkušenosơ, použitelných v příšơm životě.
Já sám jsem absolvoval tři roky po sobě třítýdenní, pionýrský tábor od
„NaŌy“. Dvakrát na Slovensku a jednou v Čechách. Byl to příjemně
strávený prázdninový čas. Vždy se tábor rozprosơral na louce u
krásné čisté říčky, v panenské přírodě, úplně mimo nějakou osadu.
Mimo tábornický život na základně, bylo pravidlem, poznávání okolí a
návštěva místních paměƟhodnosơ. Tábory měly pevný řád, vedoucí
nás k samostatnosƟ, pospolitosƟ, tvůrčí činnosƟ a úctě k přírodě.
Ráno začínalo budíčkem, který oznamoval trubač, pak rozcvičkou,
ranní hygienou a vztyčením státní vlajky a snídaní. Pak následovala
naprogramovaná činnost dle jednotlivých oddílů až do oběda.
V hodinovém odpoledním klidu se opravdu odpočívalo, Ɵ nejmladší si
krásně schrupli. Po odpočinku se pokračovalo ve sportování a hraní
různých skupinových her. V pět hodin byl vyhlášený odpolední rozkaz,
při kterém se opět shromáždil celý tábor, vedoucí tábora zhodnoƟl
den, seznámil účastníky s programem na příšơ den, byla rozdána
pošta, zodpovězeny připomínky a bylo vyhlášeno osobní volno. Tam
už se svým časem nakládal každý dle svého uvážení.
2
Po večeři a večerním nástupu, byla stažena státní vlajka a po osobní
hygieně, vyhlášena večerka a ơm chrupna až do rána, pokud neměl
někdo určenou noční hlídku. A tak se každodenně odvíjel třítýdenní
pobyt každého táborníka. Velkým plusem pro mne bylo, že hlavním
kuchařem byl pan Adam, bydlící v našem dvoře. Byl vyučený
cukrářem a jeho sobotní a nedělní zákusky byly eňo, ňůňo.
O nepatrný nášup nebyla nouze. Jídlo bylo opravdu vydatné, dobré a
bylo ho dostatek.
Ovšem podstatnou část prázdnin jsem trávil u své sestry Jany, která
bydlela na Hané u Mohelnice v malé osadě Bušín u Studené Loučky.
S počátku žila u našeho strýce, který tam získal dům po odsunutých
Němcích a práci v místním JZD. Později se seznámila se svým
budoucím manželem, který pracoval také v družstvu, a když se
družstvo začalo mechanizovat, tak koně vyměnil za traktor. A to byl
jeden z důvodů, proč jsem tam prázdninoval rád. Když jsem si splnil
zadané úkoly, upaloval jsem za Jaromírem celých sedm kilometrů
poklusem do vesnice a většinou dále někam na pole, kde zrovna
pracoval. Často, když to situace dovolila, tak mě nechal s traktorem
jezdit. Tak jsem dokázal orat, kosit trávu, obracet seno, sbírat slámu a
lisovat ji do balíků a také jezdit podél kombajnu, ze kterého se sypalo
vymlácené obilí. Bavila mne každá tato práce. Na oběd jsme odjížděli
na Jawě péráku, nebo také traktorem.
Osada Bušín čítala asi jedenáct usedlosơ po Němcích, s minimem
obyvatel a jen několika dětmi, mých vrstevníků a malé čtyřleté dcery
mé ségry, Vladěnky. Často byla mým přívažkem, protože jsem ji
musel hlídat. Když jsem ji odpoledne uspal, mohl jsem běžet za
Jaromírem do Loučky. Většinou už ve vesnici nebyl a tak jsem se ho
vydal hledat. Někdy jsem ho stopoval podle oƟsku pneumaƟk, které
jsem dokonale poznal. Někdy jsme se s klukama vydali na pátrací
akce po neobydlených domech. Prolézali jsme půdy a sklepy a
3
stodoly, kde byly hotové poklady. Našli jsme staré německé mapy,
bajonety, metály, někdy i přilby. Ve stodole byla pásová motorka, ze
kterou strejda ještě oral pole. Jana z Jaromírem bydleli na usedlosƟ,
jejíž součásơ byla hospoda (Gasthauz). Hospoda byla tak, jak ji majitel
opusƟl. Výčep s krásnými, malovanými půllitry a tupláky, skříněmi na
zboží a velkým skleněným orchestrionem z několika hudebními válci.
Pod výčepem byla padací dvířka, pod kterými se vcházelo do pivního
sklepa. Tady měla segra uskladněnou zeleninu a brambory. Do sklepa
jsem se bál chodit, co kdyby ta dvířka zapadla ? Nabral jsem potřebné
a vystřelil nahoru z mrazením v zádech.
Také jsem se snažil vydělat nějaké peníze. S kámošem jsme se
přihlásili na hájence na brigádu. Nafasoval jsem bandasku s bílou
kávou, dva krajíce s máslem, vyzvedl si nás hajný a šlo se do lesa. Po
půlhodinové cestě jsme přišli k lesní boudě, tam nám hajný dal dvě
velké dřevěné posuvnice a balíček křídy. On se usadil na pařezu a my
chodili od stromu ke stromu, změřili průměr, zahlásili číslo a druh,
odškrtli křídou a hurá k dalšímu stromu. To jsme vydrželi dva dny po
deseƟ hodinách. Stačilo, dvacet korun !!! Ještě jeden pokus o
výdělek. Sběr lesních malin. DeseƟlitrový kýbl = tři čtvrtě dne =
padesát korun = ztráta času.
Přes různé útrapy ale přetrvávali více klady a takto trávené prázdniny
jsem měl rád.
Když jsme se ke konci prázdnin zase ve dvoře všichni sešli, došlo na
meldování, kdo, kde, jak a s kým letošní prázdniny prožil. Je jasné, že
se tam každému prášilo od huby až běda. Ale spokojeni jsme byli
všichni. No a pak se nastoupilo do školy a starosƟ nabrali jiný směr.