Vojenský tábor 1968

Když bylo mé babičce 20 let, byla na letní brigádě jako vedoucí oddílu na vojenském táboře, na který jezdily děti vysoce postavených vojáků, a to včetně syna tehdejšího ministra národní obrany ČSSR, pana Martina Dzúra. Tábor se měl uskutečnit ve dnech 14. –21. srpna, ale z důvodu obsazení musel být prodloužen.
Dva dny před koncem tábora najednou přiletěly helikoptéry a přijela nákladní auta. Vedoucí si mysleli, že jsou tam na návštěvu, protože rodiče dětí, co tam byl, někdy přiletěli je navštívit vojenskými helikoptérami. Vedoucím bylo oznámeno, že přijeli z důvodu zásobování, ale nikdo z tábora nechápal, proč je zásobování nutné zrovna teď, když už nezbývalo moc dní a měli ještě dostatek jídla. „Ptali jsme se hlavního vedoucího tábora, protože nám to přišlo divné a on řekl, že o tom nic neví, ale že to kdyžtak pak odvezou. Ještě vtipkoval, že vojenské mozky si vymyslely, že musí být v ten den zásobování. “
V noci nad nimi slyšeli létat letadla a helikoptéry a vůbec nevěděli, co se děje. Ráno, když poslouchali rádio, zjistili, že bylo ČSSR obsazeno vojáky spřátelených armád. Vedoucím bylo oznámeno, že se tábor prodlužuje o týden a nemohou se vrátit domů, dokud se neuvidí, jak to bude vypadat v Praze a rodiče si nebudou moc v klidu přijet pro své děti na tábor. Museli tedy zůstat uprostřed lesů v Ostrově nad Orlicí a pochopili, že jim ty zásoby dovezli, protože už tušili, že toto nastane. „My jsme psali domů dopisy rodičům, protože nás doma čekali, samozřejmě. Dali jsme je na poštu, tak jsme byli v klidu, že už rodiče všechno ví, jenže vojáci milou poštu zabavili, kam zmizela, nevím. Rodiče, maminka s tatínkem, vlastně vůbec nevěděli, kde jsem, protože byla taková nejistá doba.“
Vedoucí se báli se, že by se něco mohlo stát mladému Dzúrovi, radili se, kam ho schovají, tak ho dali do nedalekého kláštera k jeptiškám a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Tři dny byli v nejistotě, ale poté chlapce vzali zpět do tábora.
28.srpna, týden po původním konci tábora, si pro děti konečně někdo přijel a vedoucí se mohli vrátit domů. „Přijela jsem domů a doma byli z toho úplně na větvi, samozřejmě, protože se hrozně báli, že se mně něco stalo, protože to byla opravdu doba, na kterou nerada vzpomínám, hlavně na to obsazení. Byla to depresivní doba, protože všichni jsme koukali udiveně, co se stalo. Tak to je můj zážitek z roku 68“