Rok 1968

Dne 14.6. 1968 se moje babička vdávala. 60. léta byla plná nadějí, radosti a očekávání lepších časů. Začátkem srpna toho roku jela s mým dědečkem na svatební cestu do tehdejší Jugoslávie, už tam je Jugoslávci varovali, ať se nevrací domů, že v Československu proběhne vojenské cvičení a nikdo neví, co se bude dít. Nedbali a vrátili se. A lze se jen domnívat, co se bude dít.

Brzy ráno (4h ráno) 21.8.1968 je z klidného spánku vzbudil rachot letadel, kterým se přezdívalo Anduly, ty převáželi tanky T34 s posádkami. Anduly přistávaly na Ruzyňském letišti, které se tak jako první dostalo pod kontrolu vojsk Varšavské smlouvy. Vyděšená babička, která v té době bydlela v Praze 1 Klimentské ulici poblíž sídla UVKSČ telefonovala své kamarádce Jáje, jejíž otec byl armádní generál, v telefonu se ozvalo: „tady rytíř, slyším.“ V tu chvíli se moje babička dozvěděla, že spřátelené armády Polska, východního Německa, Maďarska a Bulharska v čele s vojsky SSSR obsazují území ČSSR pod záminkou bratrské pomoci proti kontrarevolučním skupinám. Po chvíli bylo slyšet, jak tanky vjíždějí k budově Ústředního výboru KSČ a ozvala se střelba. Přesto se moje babička rozhodla vydat na cestu do práce. Šla pěšky přes Vltavu po mostě plném tanků, obsazena vojáky byla i Praha 7. i když se jednalo o vojenskou invazi, lidé v těchto dnech normálně fungovali a chodili do práce. Někteří se snažili komunikovat s posádkami tanků a zjišťovali tak, že sovětští vojáci ani netušili, že jsou v Praze a proč. Napjatá situace byla u budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. Protože se vědělo, že rozhlas je důležitým zdrojem informací pro obyvatele ČSSR, Pražáci se před budovou rozhlasu shromažďovali, aby ho bránili. Před rozhlasem vyrostla barikáda, hořela zde auta a tank, byli zde i mrtví. Přesto sovětští vojáci vyhnali z rozhlasu všechny reportéry a převzali kontrolu nad vysíláním.

Tím skončila éra svobodných 60. let a nastoupila doba normalizace let 70.