Návrat mojí babičky z NDR v srpnu 1968

Moje babička se narodila v roce 1950 v Pardubicích, kterému s oblibou říká „město chemie“. Po základní škole chodila na Střední průmyslovou školu potravinářských technologií. Na škole byly na výběr dva obory: Obilí a Mouka. V oboru Obilí se věnovalo hlavně zpracování obilí – mlýny. Druhý obor, obor Mouka se zabýval technologií pečení – pekárny, cukrárny. Moje babička studovala obor Mouka, na praxe většinou chodívala právě do pekárny nebo do cukrárny, což byla práce na noc, takže ji popisuje jako „žádná sranda“.

O prázdninách v roce 1968, v jejích osmnácti letech, jela s dalšími spolužáky na praxi do tehdejší Německé demokratické republiky – NDR. Praxe probíhala na ostrově Rujána (německy Rügen). Babička si s kamarádkami střídala noční a denní směny. Praxi popisuje jako náročnou, ale zároveň zábavnou díky zážitkům s kamarády, a také užitečnou díky možnosti zdokonalit se v němčině.

Němečtí spolupracovníci na ně byli prý velmi milí a když 21. srpna došlo k samotné invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, tak byli velmi chápaví – oni samotní s invazí nesouhlasili. Babička mi vyprávěla, že jim byl umožněn neustálý přístup k rádiu, aby měli přehled, co se v jejich rodné zemi děje.

Po 21. srpnu se dostavilo nařízení, že všichni Čechoslováci budou z NDR eskortováni zpátky do Československa z důvodu jejich „ochrany“.

Pro babičku si přijeli její rodiče, kteří ji stejně v tu dobu plánovali navštívit. Její spolužáci jeli zpátky autobusem. Babička cestu na hranice popisuje takto: „Jel obrovský, strašně dlouhý konvoj, vpředu auto s blikačkou. Lidi kolem po cestě mávali, dávali nám najevo, že s námi soucítí.“

Na hraniční přechod Cínovec dorazili až za tmy, protože konvoj jel velmi pomalu. Babička pokračuje ve vyprávění: „Byla tam zvednutá závora, takže jsme viděli, jak tam projíždí ty ruské tanky, tam zpátky, tam zpátky. Prostě vypadalo to strašně hrozivě. Na každém tom tanku stáli Rusáci, měli samopaly, špinavé holínky, kabáty dlouhé až na paty. A nikdo tam nehlídal ty hranice, Rusové tam projížděli a mířili tam na každého samopalem, no nic moc příjemného.“ Babička ještě dodala, že po cestě od hranic nikde nebyly žádné směrové cedule, protože je lidé schovávali, aby vojáky zmátli. „Člověk vůbec nevěděl, kam jede,“ pousměje se.

Cestu do Československa, která v dlouhém konvoji aut trvala třikrát tak dlouho, popisuje jako náročnou, ale zároveň plnou soudržnosti, všichni Čechoslováci byli na sebe navzájem hodní a milí a drželi při sobě. Babička i její rodiče byli rádi, že dorazili v pořádku zpátky domů, i když na ně začaly doléhat obavy z budoucnosti.