Vzpomínka na setkání se sovětským tankem T-54

V noci z 21. na 22. srpna před 55 lety, mě v noci budil nezvyklý rachot, který jsem zprvu považoval za letní bouřku. Po ranním probuzení při snídani, když jsem vyhlédl z okna, jsem nevěřil svým vlastním očím. Přes silnici na poli stál TANK. Lehce mi připomínal ten proslavený T-34, z pomníku ústředního hřbitova, který byl nainstalován na počest padlých rudoarmějců, osvobozujících Brno v roce 1945. Začal jsem řvát nadšením. „Máme tu tank!” zvolal jsem. A v zápětí:,,Jdem si hrát na tank!” V tu ránu mi přiletěla velká facka od mého otce, který stál za mnou a pozoroval ten tank také. Když jsem s němou výčitkou a se slzami v očích vzhlédl k otci, viděl jsem, že mu tečou slzy a tiše drmolí. “Je to všechno v p…., máme tu rusáky.” Vůbec jsem nechápal, co to má znamenat. Od první třídy nám přece ve škole tvrdili, že jedině s bratry a sestrami ze Sovětského svazu můžeme dojít k lepším zítřkům. A když je tu konečně máme, i s tankem, tak mě otec bije. Tiše jsem se vyplížil z kuchyně do pokoje a sledoval ten tank. Kolem tanku se hemžila čtyřčlenná skupinka ušpiněných. Vyhodnotil jsem situaci tak, že asi opravdu to budou ti rusáci, protože na tanku zářila rudá hvězda a nějaké číslo. Zmatený pohyb vojáků kolem tanku náhle ustal a zahleděla se k našemu domu, něco si povídali a pak vyrazili směrem k nám. Přešli silnici, chodník, a následně se ozval tlukot na domovní dveře. U nás vznikla obrovská panika. Z ničeho nic jsme slyšeli jak se dole otevírají dveře. To má moudrá šestnáctiletá sestra se šla zeptat, co vojáčci potřebují. Je pravda, že jako jediná z naší rodiny byla schopna se domluvit rusky. Ztuhli jsme a čekali jsme, co bude. Slyšeli jsme jen rozhovor v námi neznáném jazyce, řekl bych až rozverný, načež se zjevila sestra v bytových dveřích ověšená ešusy, s tím, že její nový kamarádi potřebují vodu. Taky dostala facku, že s okupanty se vybavovat nebude. Na konec to však rodiče vyhodnotili, že je lepší jim tu vodu natočit a doufat, že odejdou. Můj ubrečený otec, který zjevně situaci nezvládal, ještě požádal sestru, ať se jich zeptá, co tu vlastně dělají. Ta nám po odchodu vojáků sdělila, že zde byli vysazeni, aby chránili strategický bot t.j. železniční most u našeho domu. Nevěděli však v kterém městě jsou ani v kterém státě se nachází. Na konec jsme však mohli být rádi, že zde ruští vojáci jsou, protože jsme mohli v klidu spát s vědomím, že už nám sem vlastně nikdy nevrtrhnou.