Hračky jako svědectví doby

Moje maminka vzpomíná na hračky ze svého dětství. Vyrůstala s mladší sestrou v 70. letech minulého století v rodinném domku ve Frýdlantě nad Ostravicí a tohle téma ji napadlo, když jsem se jí zeptala na nějakou obyčejnou maličkost z doby, kdy byla malá. Dokonce i vytáhla černobílé fotografie a nadšeně mi povídala, že si často pamatuje, jakou měly hračky barvu, či dokonce jaké vydávaly zvuky.

Je jí moc líto, že se v podstatě žádné z těch hraček nezachovaly, některé ani na fotografiích - jako hadrový panáček Chytrýsek s křehkou plastovou hlavou, který měl červenou čepičku se jménem se zeleným plstěným štítkem a žlutou košilku s bílým plstěným límečkem a zapínáním vzadu a na ní houslový klíč. Dnes se pozastavuje nad tím, proč zrovna houslový klíč? Na jeho kalhoty si ale nevzpomíná. A jak měl potlučenou hlavu, dírkami v nose a uších mu se sestrou prý strkaly zápalky, které pak už nešly ven, takže chrastila, a štítek na čepičce nastříhaly nůžkami. Dodává, že si jen hrály, že ho měly rády. Stejně jako starší panenku od kamarádky v modrozeleném kabátku a čepičce, kterou pojmenovaly Panenuska Hnuska a všechny společně jí hřebíkem udělaly díru do pusy, aby jí mohly jako dávat pít z lahvičky.

1972 pejsek - plyšový sedící pejsek

1972 zajíc - modrá pískací gumová hračka se zeleným trojlístkem

Maminka sama neví proč, ale zajíců prý pak se sestrou měly hodně (viz foto 1974 zajíc nebo 1977 maminčiny hračky s velkým světle žlutým plyšovým zajícem vlevo). Jiného žlutého plyšového zajíce s dlouhýma nohama a červeným nosem si vyhlédla v obchodě a na výměnném táboře v NDR si koupila hnědého zajíce na všech čtyřech, protože jí mezitím vyprodali plyšovou krávu, kterou moc chtěla.

obr. pískací gumové hračky - důkaz z internetu, že ten zajíc byl modrý, a vedle něj černoušek, jakého mámě a její sestře rodiče na jejich prosbu koupili v hračkářství přes ulici. Bydleli naproti prodejny hraček (později obuvi a nyní penzionu) - to byla jejich adresa: naproti hračkářství. Už byly na pískací hračky pro miminka velké a on snad ani moc nepískal, ale strašně se jim líbil v těch bačkorách, tak ho pojmenovaly Papučka, černoušek Papučka. Možná je ještě u maminčiné sestry na půdě společně se slepicí Filoménou, kterou maminka vyrobila z modelovací hmoty Modurit, pomalovala barvami a pojmenovala po kamarádce své babičky.

1973 hračky na písek - lopatička, kbelík, formičky (červený rohlíček a květinka, modrá hvězdička a srdíčko), sítko, hrabičky a sada barevných misek a konvička z plastu a plechový pekáč po mámině tatínkovi, mém dědečkovi (1941-2021). Děda si prý skoro do smrti zachoval medvídka, kterého mu za války ušil jeho tatínek, bývalý krejčí. Později se jim sešly další různé formičky, červené sítko a červený plastový vagón s jednou nápravou a podobně po jiných dětech. “Hraní na písku jsem asi zbožňovala, protože jsem si na něm hrála ještě v 7. třídě základní školy a sestra se za mě styděla”, směje se maminka.

1973 lišák - žlutý plyšový lišák s plastovými fousky a velkým ocasem - v dětství pak maminky oblíbená barva. Přála si a dostala i žlutou aktovku a penál do 1. třídy. Její sestra měla červeného lišáka. Jinak měly hračky společné. Zajímavé je, že to pro ně prý nebyla liška, ale lišák. Je vidět i na fotce 1977 naše hračky.

1974 panenka - tato je z fotografického ateliéru, ale se sestrou měly stejnou v tyrkysově modrých šatičkách a kojenecké čepičce s bílým lemováním. Maminka říká, že ji kupodivu nepojmenovaly, přestože měly i několik jiných mrkacích panenek různé velikosti, tvaru a délky i barvy vlasů s tehdy neobvyklými jmény - Nela nebo prsatá Sabina v červené zdobené košili s krátkým rukávem, červených kalhotách a bílých plastovým botičkách, trochu podobná Barbie, která se v Československu neprodávala. Botičky pro panenky byly vzácnost. Taky dvě plastové postýlky - poděděnou malou bílou, asi nemocniční a velkou modrou, která se brzy polámala a mámin tatínek ji sdrátoval. Dále poděděný nočníček, nádobíčko, nábyteček (dřevěný obývák a plastovou kuchyňku) a dva hluboké kočárky s plastovou korbou - starší malý modrý a nový světle žlutý, skoro jako opravdový. Ještě tři jiné panenky mamince utkvěly v paměti: krásná panenka s kratšími černými vlasy v růžové krabici s okýnkem, kterou jim asi někdo přivezl z ciziny, byla schovaná nahoře ve skříni a nehrály si ní, asi aby se jí něco nestalo, a dále porcelánová panenka v nádherných šatech, která zdobila starožitnou pohovku u máminé babičky z tatínkovy strany, zatímco maminčina maminka si uchovala svoji dřevěnou panenku bez rukou, která připomínala spíše špalík.

1974 zajíc - oranžová pískací gumová hračka

1975 panenka - ve školce

1975 telefon a kocour z fotografického ateliéru - vytáčecí červený plastový telefon s chybějícím kolečkem a dnes ikonický harmonikový kocour světoznámé české designérky hraček Libuše Niklové (1934-1981). Ze školky si maminka pamatuje i jejího nafukovacího buvola a další zvířata.

obr. nafukovací hračky

1977 maminčiny hračky - plyšáci, v popředí gumové pískací hračky z mámina raného dětství, nafukovací míč, klasičtí dřevění houpací kohouti s velikým medvědem (viz foto 1978 Lízinka a panenka)

1977 Buratino - ruská verze Pinocchia z plastu, kterou si maminka pamatuje ze školky. Doma měly se sestrou později dvě panenky ze Sovětského svazu vyrobené z tvrdého plastu, které nám rodiče přivezli ze zájezdu do Moskvy, a dvě ruské matrjošky - do sebe složené dřevěné panenky (figurky) různých velikostí, a taky kovovou káču Made in USSR a malou kovovou železnici vyrobenou v Maďarsku.

1978 Lízinka a panenka - velikonoční fotografie s malou nemrkací panenkou (s dlouhými rezavými vlasy a dírou v hlavě) a s milovaným medvědem Lízinkou v dětském svetříku. Když ji se sestrou zaklonily, zabručela. Maminka s ní spala nahoře na palandě, ale to jí pak mnoho místa nezbývalo. Barevná fotografie tehdy prý nebyla běžná, ale tuto pořídil příbuzný z USA, který byl u nich zrovna na návštěvě, což taky nebylo běžné. Kontakt s tzv. kapitalistickými zeměmi byl omezený (informace, obchod, cestování). Tento příbuzný jim jako dárek přivezl panenku a panáčka Raggedy Ann a Andyho, které jeho maminka šila na prodej. Byly se sestrou nadšené, protože konečně měly kluka! Taky jejich teta šila panáčky. Kromě Lízinky si pojmenovaly i svoje nezapomenutelné plyšové opičky Pigi a Judy. Bohužel neexistují jejich fotografie, ale Judy byla menší s delšími světlými chlupy a dlouhým ocasem a časem přišla o oči, tak jí mámin tatínek udělal nové z látky a knoflíků, a také o končetiny, ale ony ji milovaly i bez nich. Pigi byla velká šimpanzice a také se později stala invalidní - ulomila se jí noha, a tak seděla na knihovničce, odkud přehlížela pokojík. Jejich sestřenice měla identickou opici v oranžové barvě, zřejmě tedy orangutana, bez ulomené nohy.

obr. Raggedy Andy a Ann

Měly i jiné hračky - dřevěného navlékacího panáčka, plastovou pyramidu (kelímky), plastovou vkládací kostku, dřevěného tahacího tučňáka, co při jízdě hrál na zvonkohru, kačenku v kouli s vodou, plastové hračky do vany, dřevěné kostky, obrázkové kostky, hrající skříňku, vyšívání, loutkové divadlo, po jejich tatínkovi úžasnou garáž s roletami, dvěma auty a náklaďákem ze dřeva, dřevěný vlak s různobarevnými vagóny a dokonce funkční model parního stroje, ve školce pak i více plastových hraček (kostky, vláčky), mozaiky a stavebnice. Maminka dodává, že ani nevěděla, že těch hraček bylo tolik, ačkoli si ještě přála šlapací auto, jaké viděla u sousedů.

“Jsem moc ráda, že na ně můžu takto zavzpomínat, a věřím, že toto vyprávění udělá radost i mým dětem a také zůstane jako památka na moje dětství a zároveň osobní svědectví o holčičím dětství v Československu v 70. letech 20. Století.” Uzavírá náš rozhovor maminka a já jsem velmi vděčná, že jsem mohla do jejího dětství nahlédnout a strávit s ní pár příjemných chvil.