Vzpomínka na babičku a dědečka

Každý si pod pojmem štěstí představuje něco jiného - někdo kariéru, jiný hodně cestování, další krásně zařízený dům, někdo úplně obyčejný den jako je dnes - ale já si myslím, že v našem seniorském věku vidíme štěstí nejvíce v kvalitních a zdravých vztazích k ostatním lidem...

Na úvodní fotografii z roku 1952 jsem jako 6letá se svojí babičkou a dědečkem /na fotografii vlevo/ jela poprve vlakem ke svým příbuzným do Zderazi. Byl to pro mne první den, kdy jsem i spala mimo svůj rodný dům a byl pro mne proto už tak neobyčejným a plným zážitků. Tatínek mé tety byl ředitelem školy, jeho manželka prodávala v malém obchůdku a měla tam tak krásné věci, které já jsem nikdy ještě neviděla.

Byla veliká zima a já měla na sobě kožíšek z králičích kůžek, které tatínek sám "vyčinil" a kožíšek mi ušil.
Po návratu do mé rodné vesničky na Drahanské vrchovině už následovaly všední dny, kdy jsem denodenně pomáhala "nabíjet" dědečkovi kamna - piliňáky, u babičky byla občas na obědě - bydleli v našem stavení - ale na výměnku.

Když jsem začala chodit do školy, dědeček se mi velmi věnoval a byl rád, že mi učení jde vlastně samo. Bylo pololetí v první třídě a já utíkala s krásným vysvědčením nejdříve na výměnek je ukázat dědečkovi...
Babička mi otevřela dveře a já, že jdu ukázat vysvědčení dědečkovi a babička mi na to říká se slzami v očích - on zemřel.

Já na to, že mi to nevadí - snad jsem ani ještě nevěděla co to znamená a šla za ním k posteli, kde ležel oblečený se sepnutými rukami a měl zavřené oči. Já jsem mu vysvědčení vložila na ruce a říkám bezelstně babičce - určitě je vidí...

Pak už jsem s bolestí prožívala rozloučení s dědečkem v domě, poté veliký pohřební průvod s hudbou po celé vesnici do kostela a na hřbitov.

Babička ovdověla a žila dal až do své smrti 17 let sama. Byla jsem to já, která u ní nejvíc pobývala, pomáhala jsem jí s prací kolem malého hospodářství - chovala až do smrti kozu a slepičky. Byla to moje milovaná babička, která na mne měla nejvíc času - vždy když jsem k ní přišla tak si zpívala, ale jen písně náboženské. Když přijel na návštěvu bratr jejího zemřelého manžela tak jsem byla moc ráda, protože se mnou velmi rád vycházel do polí a luk. V poledne jsme stávali při vyzvánění poledne v polích a modlili se společně polední modlitbu a on mi vždy říkal:

"Podívej jak je všechno dobře ve světě zařízeno - lidé z polí a luk se jdou domů naobědvat a my se za ně můžeme modlit, aby si dobře odpočinuli a měli sílu k další fyzické práci...

Strýček - kněz zemřel za rok po mém dědečkovi a tak už mi zůstala jen moje babička, která měla vždy dveře pro mne otevřené - nikdy je nezamykala a byla stále doma. Měla ten nejnižší důchod a tak jejím každodením jídlem byly placky a kozí mléko - úplně prostá strava, která mi velmi chutnala. Protože moji rodiče měli téměř 19 ha polí musela jsem mnoho pomáhat se všemi pracemi v domácnosti, návštěvy u babičky nemohly být tak časté. Ale každý rok přivezl tatínek několik fůr roští z lesa a to byla práce moje a babičky - v letním období je sekat do otýpek a chystat na zatápění v zimním období. A tak jsem si zase babičky dost užívala, povídali jsme si spolu, bydleli u prašné silnice, kde nic nejezdilo a lidé kolem nás chodili na pole nebo do sousední vesnice pěšky. Starší lidé byli tehdy ve veliké úctě - vždy babičku velmi zdvořile pozdravili a prohodili s námi několik dobrých slov.

Když jsem začala jezdit do škol, tak se se mnou každý týden babička loučila s velikým smutkem - vždy říkala, jen abych se tě dočkala až zase přijedeš zpět...

Dočkala se i mé svatby, jak ukazuji na fotografii, pořízené v kostele v roce 1967 - tři roky jsem s manželem bydlela v naší vesničce a moje babička se dočkala i svojí pravnučky, s kterou mi moc pomáhala, protože jsem už po třech měsících mateřské dovolené chodila do práce. Když jsme se odstěhovali do blízkého města, tak jsem ji měla nějaký čas u sebe, když veliký požár po zásahu blesku poničil moje rodné stavení - bydlela u mne velmi ráda...

Ale ve svém věku 81 roků byla ve své rodné vesničce zvyklá denodenně se zúčastňovat bohoslužby v kostele, od nás byl kostel vzdálen tři kilometry - auto nebylo a tak jsem ji byla schopná doprovázet do kostela jen v neděli - to už jsem měla dvě malé děti...

Jen proto se vrátila zpět do své rodné vesničky, ale já vím, že u nás se jí žilo daleko, daleko lépe - měla jsem na ni čas, velmi jsem si jí vážila a mohla jí tak vracet všechnu lásku, kterou jsem od ní dostávala od svého nejútlejšího dětství...

Moc a moc jsem litovala, že nemohla svoje poslední dny prožít v naší tehdy velmi dobré domácnosti, obklopená pečlivostí, laskavostí a vzájemnou láskou i svých malých pravnoučátek...

Vzpomínky na moji pracovitou a zbožnou babičku, moudrého dědečka i strýčka půjdou dál se mnou celým mým dalším životem a já jsem moc ráda, že právě dnes kdy je "Světový den štěstí" jsem si mohla ty mnohé šťastné chvíle, dny a roky se svými prarodiči tak dobře připomenout...