Příběh z dotazování

Byl rok 2003 a právě týden, kdy naši republiku zasáhla tropická horka a já právě v den největšího vedra měla naplánovánu cestu do své vesnice, kde žila tehdy má 84letá maminka. Při tom jsem chtěla udělat i výjezd do vzdáleného podniku, kam jsem jezdila už delší dobu na výzkumy trhu. Měla jsem to tam telefonicky domluveno v odpoledních hodinách.
Takže v tašce veškeré vybavení pro výzkum, dárky pro maminku a ráno po páté hodině odcházím na první autobus.
Po chvíli cestování se řidiči ozve hlas v mobilním telefonu, že se rozsypal běžný autobus, který objíždí vesnice a sváží lidi do zaměstnání a děti z menších míst do větších vesnic do škol a že tento dálkař musí odbočit a tyto vesnice projet...
A tak já se za chvíli ocitla úplně nečekaně ve vesnici, kam jsem chtěla jet až odpoledne. Vystoupila jsem dřív a jdu k podniku. Ovšem mimo mne tam ještě nikdo nebyl, pracovní doba začínala až za 15 minut. Ekonomka přijela po chvíli osobním autem, já se s ní pozdravila a vyprávěla, proč jsem se k nim tak nečekaně dostala dálkovým autobusem - ptala jsem se, jestli bude mít na mne čas... ?
A mám štěstí, ve vesnici byl výpadek elektřiny, takže jsme společně s ekonomkou prošli všechny otázky v pohodě* - ano, byl na mne čas.
Protože vesnice je v oblasti konec světa - tak mi ještě milá a ochotná ekonomka poradila, že dál by mne mohli vzít pekaři.
Jdu k pekárně, ale ouva - pečivo nebylo ještě upečeno právě kvůli poruše elektřiny, takže jdu dál brzkým ránem a potkávám jen lidi s hráběmi...
Na konci vesnice se na mne usmálo štěstí v podobě bývalého spolužáka, který jel do další vesnice autem do zaměstnání...* Poradil mi - když přejdu i zde vesnici - tak určitě někdo pojede do Prostějova a tak se zase dostanu dál...*
Takže zase pochod na podpadcích celou vesnicí a zase jsem míjela jen lidi s hráběmi, protože v tropickém počasí se dalo sušit seno asi jen ráno. Na konci vesnice mám další štěstí v podobě staré škodovky a řidičky, která vezla svou dceru k maturitám do Prostějova, takže mne rády do mé rodné vesnice vzaly...*
A zde dojdu do svého rodného domu a moje vitální maminka mne vítá krásným horáckým nářečím:
"To je dobře žes přejela tak brzo - rechlo se převlikni, mosime jit hned hosošet seno a dat dom, abech měla na celó zemo co dávat koze..."
Nevím jak suší seno v Africe, ale jen já vím, jak se suší seno v tropech na Drahanské vrchovině...*
Večer jsem odjela za svými do svého bydliště a to spálená, vyčerpaná a zničená...
V tašce jsem ale měla hotový výzkum, což není vždy, protože občas i když mám výzkum v podniku domluven, tak tam není ta správná osoba nebo není na mne čas.
Takže díky "tropům" jsem byla i celkem úspěšná...

PS. Na úvodní fotografii je dort z oslavy pro moji vitální maminku* k 80tým narozeninám...*